Dneska jsem si pro vás připravila mamád. Hodně se ptáte a pořád přichází noví (vítám :-)), co se také ptají.
Takže mamad je zkratka merchav mugan dirati, což je v překladu „ochranný domácí prostor“ . Domácí kryt. Je povinný u všech staveb od roku 1993 – bytů i domů. Bez mamádu stavbu nezkolaudují. Jedná se o místnost, co je součástí domu nebo bytu – se zavedenou elektřinou, internetem, často i klimatizací (ač tady jsou nějaké speciální podmínky, protože místnost musí být po zavření oken a dveří vzduchotěsná). Má silné betonové zdi, speciální okno a dveře odolné proti tlakové vlně po výbuchu rakety nebo jejích střepin. Má předepsanou minimální velikost, sílu zdí, kvalitu betonu a další (nejspíš).
Náš mamád je poměrně malý, asi 10 metrů čtverečních. Při stavbě domu a ještě dlouhé roky poté jsme nepředpokládali, že někdy budeme potřebovat v mamádu strávit víc než deset minut. Na doběh od sirény jsme měli avizovaných 45 vteřin a pravidlo bylo setrvat deset minut – a pak jít zas ven. Jenže svět jde kupředu a když to na nás letí z Libanonu teď, máme 30 vteřin (a to si nejsem úplně jistá, jestli to není míň). Za půl minuty nemáte v noci šanci posbírat v pokojích spící děti a dotáhnout je do mamádu. A už vůbec nepřipadá v úvahu, že by se po propuštění ven zas hezky vrátily do svých postelí spinkat. Čili trochu nepředpokládaně se od roku 2024 náš mamád příležitostně proměňuje na ložnici – mojí a našich 4 dětí (muž se už nevmáčkne). Když nám to došlo, museli jsme jej úplně předělat. Půlka místnosti byla hrací koutek a druhá špajz a trochu kůlna. Plus je tam velký mrazák, co prostě nemáme, kam jinam přesunout. Giyora (manžel) boural částečnou příčku, aby se vytvořil prostor pro matrace. Aktuálně náš mamád slouží jako pokoj nejstaršího syna, se sestavou bubnů pod postelí – galerií. Mrazák tam i nadále je a polička s konzervami také, ale nikoho to neruší, protože on tam stejně obvykle nechce spát. Když vypukne válka, bubny se rozstrkají po domě a vznikne prostor pro matrace. Máme tam přivedený internet, což děckám umožňuje koukat na počítači na pohádku, když nás tam zažene siréna. Voda ani toaleta tam není – ale jsou mamády, kde je. Pro malou máme vždy připravený nočník a my ostatní to zatím nějak ustáli. Při nejhorším… No, to tu nebudu rozebírat :-). Když houkáme v noci, manžel, co spí na gauči v obýváku (z ložnice by to měl zbytečně dál), se přišourá k nám (sorry, to fakt nejde líp vyjádřit, opravdu nepospíchá…) a zabouchne dveře. Děti to často vůbec neprobudí. Doba strávená v mamádu se teď nepočítá na minuty, ale čekáme, kdy obdržíme propouštěcí zprávu. Takže tam můžeme takhle zavření strávit různou dobu. Náš současný rekord je 2 hodiny, nejkratší asi 6 minut po dohoukání sirény.
Přikládám fota. Snad jste si udělali dostatečně dobrou představu 🙂
Projít se pod Davidovým městem vodou v tunelu je perfektní únik před srpnovým horkem, ALE…
Kdybych věděla, jak je to dlouhé! A že celou cestu ponesu vyděšenou a uplakanou Liyu na ruce (manžel pořád nemůže, jak je po operaci kýly)! Ale nevěděla… A jak jednou člověk vleze dovnitř, cesta ven je jen jedna. Takže jsme to dali. Potok Gíchon, okruh něco přes hodinu, ale pocitově tak čtyři. První půlka tunelem s potokem, s baterkou v ruce, voda občas i půl metru. Druhá, ta zpátky nahoru, tunelem bez potoka. Ten tunel zpátky je aspoň osvícený… Uffff . Byli jsme tak rádi, když jsme viděli denní světlo! Zajímavé, rozhodně mě překvapilo, že tam něco takového je, ale jednou myslím stačilo :D. Navíc v současné situaci, co člověka napadá…
Nemůžu se rozhodnout, jestli byla náročnější cesta MHD, kdy jsme na autobus čekali hodinu místo čtvrt, mačkali se stylem, že sardinky v konzervách by si mohly proti nám libovat, kolik mají prostoru, a táhli jsme se zácpou tři čtvrtě hodiny místo deseti minut, nebo trek potokem Gíchon.
Tak jako tak, ke Zdi nářků jsme se pak všichni vyloženě plazili. Ale tak přece jsme Jeruzalém nemohli opustit bez její návštěvy, když jsme od ní byli pár metrů!
Minecraft bludiště v Aréně, dětské hřiště hned vedle a skvělý kemp v Davidově lese kousek od stanoviště „První železniční zastávky“ dětem i mně sedly o mnoho víc . I tam člověka leccos napadá – zvlášť, když marně hledá betonovou stavbičku, kam by se dekoval, kdyby… Ale naštěstí žádné kdyby nebylo a po řádění v kempu dlouho do noci jsme si užili klidnou noc.
Teď už pěkně doma a řítíme se střemhlav do dalšího školního roku . Pro našeho prvorozeného to bude poslední rok základní školy (je to tu do šesté třídy)! Už nacvičují ceremoniál, kterým přivítají prvňáčky. A já tu slzím, protože na stejné písničky tancovaly šesťáci před šesti lety, když mé nejstarší dítě základku zahajovalo. A mně to připadá, jako včera..
Bludiště Minecraft v Aréně v Jeruzaléměstanoviště „První železniční zastávky“ v JeruzaléměOdpočinek po motlidbě u Zdi nářkůJeruzalémteráska Zimmer v kempu v Davidově lesekemping v Davidově leseNinja trénink v kempu v Davidově lese
Vzpomínám… Na výlety před osmi lety, kdy jsme vozili jenom dva prcky a sdíleli s nimi nadšení z každý louže… Teď už studená voda z pramene rozzáří očka jen princezně. Daniel se ještě dá urvat na přítomnost rybek, ale Nevo sotva smočí palec, ještě s otráveným ksichtem. A pokud si chtějí hodit šutrem do vody, už to vůbec nepůsobí roztomile, ehm ;). Eitan si zaplave rád, ale stejně ochotně se nechá strhnout stěžováním milovaného staršího bratra. No, co naděláme, rostou. Díky Bohu, že jo ;).
Každopádně posíleni velkým úspěchem u moře jsme se včera rozhodli je vytáhnout zas. Tentokrát ke sladké vodě. Dva pramínky v lese Baraam, hodinka cesty od nás. Poznali jsme nové místo, osvěžili se (teda většina z nás) v ledové vodě, prohodili řeč s dalšími výletujícími – a že jich bylo. Přece jen konec prázdnin. Jako ano, bylo to fajn, i když zlatým hřebem výletu pro Neva byla shwarma v pitě… Ale říkám si, jestli si další podobný výlet s Giyorou radši nedáme sami ;).
Tak jsem si po třičtvrtě roce vzpomněla, že mám taky blog. Ale tak lepší pozdě než později, že. Změnilo se od té doby spousta věcí… Jednak jsme koukám skoro všichni o rok starší. Princezně jsou tři, juniorovi 6 a větším klukům 11 a 9. Od září slečna nastoupila v Tal El do školky, kde jí to rychle začalo bavit a užila si celé tři týdny. Stejně tak junior v první třídě. No a pak se válka na severu definitvně rozšířila i do naší oblasti a po svátku Sukot se nikdo do instituce nevrátil. Šest týdnů jsme tu žili ve vzdálenosti 20 metrů od security místnosti – mamádu, kde jsem s dětmi i spala. Ono těch půl minuty na doběh, když se rozezní sirény ohlašující raketový útok nebo dron, vůbec nejsou hodně. Nejdál jsme chodili na střechu sledovat na západy slunce, které v té podzimní době jsou neuvěřitelně okouzlující. Tak jsme se na ně vynadívali, jako ještě nikdy, den co den :-).
No dobře, byli jsme i dál, obvykle na nutných výjezdech nebo na kroužcích, které byly povoleny, protože se provozovaly blízko krytů. Manžel se na rozdíl ode mě za volant nebál, tak když byl k dispozici, odřídil, co mohl. A k dispozici byl, protože do školy taky nemohl, hehe. I během těch pár výjezdů, co jsem si musela dát já, a šly by určitě spočítat na prstech jedné ruky, mi bylo dopřáno toho vzrušujícího zážitku, kdy se vám nad hlavou potkávají střely z protiraketové obrany s těmi, co vystřelili z Libanonu. Brrr.
Po pěti týdnech vrátili frontální studium – ač rakety vesele lítaly dál. Týden jsem ještě držela kluky doma, jenže pak jsme museli vrátit do školy zapůjčené laptopy a přestalo být k dispozici vyučování přes zoom. Navíc třídy se zaplnily, manžel se vrátil učit a tak jsem se i já přidala k houfu rodičů, co každý den po cestě autem scanují krajnice a přemýšlí, kam by, kdyby… Vzrušujícího zážitku, kdy tahám děcka z auta a vrháme se někam do pole, jsem naštěstí zůstala ušetřena.
Po dalším týdnu se pak dohodlo na severu příměří – a světe div se, ono drží!
Je to už pár měsíců, kdy jsme se opatrně začali vracet do normálního života tady na severu. Jak se děti odporoučely do institucí a já zůstala sama, přišlo konečně na řadu řešení mé práce. A poměrně rychle bylo jasné, že vracet se do hi tech po sedmileté odmlce, je blízko nemožnému. Navíc jsem si byla naprosto jistá, že sedět někde v kanclu, kam se budu přes hodinu v zácpě kodrcat, od osmi do čtyř, a pak někde po nocích zkoušet dohnat chybějící práci a hodiny, už rozhodně nechci. A pravděpodobnost, že bych našla něco s přijatelnějšími podmínkami, je mizivá. Chvíli jsem doufala, poptávala se po známých, upravovala CV, rozesílala – no a pak volala milá paní rabínová, co nás v Tal El učí roky Tóru na lekcích pro ženy, že v městě Maalot ve škole hledají pomocnou sílu učitelce. Do třídy o 11 děvčatech ve věku 12 – 14 let, které z různých důvodů nezvládají v probírané látce držet krok s ostatními. Hned mě nalákala na pracovní dobu 8:30 – 13:30 čtyřikrát týdně, takže jsem si pohovor šla zkusit. Vzali mě a ač to ve zkušební době nadějně moc nevypadalo, už tam tři měsíce pracuji. Za velké plusy mimo pracovní doby považuji pohled z blízka do náboženského vzdělávacího systému, účast na emočně podpůrných skupinových lekcích, co holky absolvují, seznámení s místními puberťačkami (protože když Bůh dá, tak mě to za deset let čeká doma, že ;)), příjemný pracovní kolektiv a „zdravou“ pracovní náplň, kdy hodně běhám venku a po schodech, protože holky hledám ;). Pomáhat mám s matematikou, angličtinou, hebrejštinou a tanachem. V těch druhých dvou uvedených to jde špatně, ale lepším se ;). Ještě dva tři roky a taky bych s tím mohla k maturitě.
No ne, to ne, věřím, že tak dlouho u toho nezůstanu. Ale tak kdo ví, co bude. Zkusím o tom informovat i tu, ale kdo je zvědavý, vřele doporučuji sledovat FB stránku, kde to je přece jen o poznání živější než tu!
Mějte se krásně. A díky, že jste na mě nezapomněli!
Minulý šabat jsme se do nich odhodlaně pustili. Byly skvělé. I když jsme je jak teď koukám plnili naruby .
Slíbený recept níže. Koncentrát z granátových jablek doma nemáme, nahradil ho koncentrát z datlí (silan). A i když jsem měla listy parádně veliké, vyšlo mi jich nakonec určitě aspoň 60. Asi jsme to množství náplně šidili .
Plněné vinné listy
Potřebujeme:
40 – 50 vinných listů, čerstvých nebo naložených
4 lžíce koncentrátu z granátových jablek
4 lžíce olivového oleje
šťáva z jednoho citronu
sůl
voda
Náplň:
2 hrnky kulaté rýže
1 cibule, nakrájená na jemno
1 rajče, nakrájené na drobno
4 stvoly jarní cibulky
svazek petržele, jemně sekané
2 řapíky celeru (řapíkatý celer), jemně sekané
30 lístků máty, jemně sekaných
čtvrt hrnku olivového oleje
šťáva z jednoho citronu
lžíce koření baharat
sůl
Příprava:
1 V míse smícháme všechny přísady náplně.
2 Pokud používáme čerstvé vinné listy, namočíme je na tři minuty do vroucí vody, přendáme do mísy s vodou s ledem a rozprostřeme na ručník k osušení.
Pokud používáme naložené, dáme je na 10 minut do teplé vody, opláchneme a zopakujeme ještě dvakrát. Poté rozprostřeme na ručník k osušení.
3 Plníme vinné listy. Položte list hrubou stranou nahoru a dejte na něj lžičku náplně. Obě strany přeložte tak, aby zakrývaly náplň, srolujte list a uzavřete. Listy skládáme těsně vedle sebe do kruhu v nízkém velkém hrnci.
4 V misce smíchejte koncentrát z granátového jablka, olivový olej, citronovou šťávu a sůl a přidejte vodu (celkové množství by mělo pokrýt listy vinné révy). Znovu promícháme a nalijeme na plněné listy.
5 Na listy vinné révy (přímo do hrnce) položte talíř, aby neplavaly. Přiveďte k varu, hrnec přikryjte a vařte hodinu a půl na mírném ohni.
Neděle, první pracovní den. Oba starší kluci budíček před sedmou a před čtvrt na osm už klušou na zastávku školního autobusu. Junior má hydroterapii v deset dopoledne ve vesnici u Akka a do školky pak už na tři hodiny nechodí. Nejstarší z kluků má po škole kroužek bubnů, přesouvá se školním busem do jiné vesnice, kde se potká buď se mnou nebo s manželem, co tam pracuje (když není na výletě). Jeho mladší brácha zůstává v areálu školy a hodinu si počká s ostatními dětmi na kroužek robotiky. Domů jej před pátou vrátí školní autobus.
Pondělí je takový odpočinkový den, nikdo nic nemá, starší jedou ráno busem do školy a ve tři se mi vrací (to je “dlouhý” den ve škole). Nejmladší z kluků ve školce u nás v Tal El. Den, který má děsně rád, protože chodí skoro na celou dobu do lesíka za školkou. Odpoledne se tu kluci většinou courají po vesničce s kamarády, pěšky, na koloběžkách, na kole, hrají si na hřišti. Princezna se plácá na zahradě v malém bazénku. Větší jsme letos poprvé za dlouhé roky vůbec neinstalovali. Jednak na místě, kde původně byl, Giyora vyšvihl dřevěnou terasu a nechce se nám ji bazénem “zabít”. Jednak by snad v červnu měli otevřít velký bazén v Tal El, tak budeme chodit tam.
Úterý je podobné, jen se starší vrací ze školy o hodinu dřív. Od pěti odpoledne mají v Tal El aktivity, co jim připravují děti maturitních ročníků. Hlavním účelem je “propojit” děti stejných ročníků, od třetích do šestých tříd (každý ročník má svou aktivitu). Ne všechny děti z Tal El jezdí do stejných škol a i když ano, nebývají vždy ve stejných třídách. Proto v naší komunitní vesnici probíhá neustálá snaha o jejich propojování – aby se znaly všechny a v budoucnu mohly tvořit komunitu ony. Tyto komunitní aktivity jsou zastřešené jednak zodpovědnou osobou, co se stará o tzv. neformální vzdělávání ve vesnici. Jedná se o normální pracovní pozici, ač myslím na poloviční úvazek, vybíranou vzdělávací radou Tal El. K té se přidávají dobrovolníci z řad rodičů. Kromě celoroční pravidelné aktivity jednou týdně jsou extra akce o prázdninách a výlety přes noc i dvě.
Středa, náš nejplnější den. Oba starší mají kroužek muziky, jeden bubny, druhý kytaru. Ve škole po skončení vyučování navíc aktivitu, která není součástí školní docházky, ale je pořádaná školou v rámci jejího rozpočtu, čili neplatíme nic navíc a je škoda nevyužít. Z nabízených možností si Nevo vybral „Mladého vědce“ a Daniel „Umění“. Oba tak zůstávají ještě hodinu a půl v areálu školy než je vyzvedávám a odvážím do vesnice, kde je konzervatorium muziky, protože školní autobus v tomto čase není dostupný. Jsme tam brzy, obvykle se stavíme ve smíšence pro něco k snědku. Pak začíná starší bubny a zbytek party se plácá po okolí, kde jsou travnaté plochy, zídky, na které se jde škrábat a skákat dolů, stolky k posezení nebo venkovní posilovna, co je sice určená starším dětem, ale i tak se tam ty moje vyřádí. Nevo se na kytaru připojil teprve nedávno, čili je to v hloupý čas a hlavně jiný, než má Daniel, takže pak zas čekáme všichni na něj. Příští rok je zkusíme synchronizovat :-).
Čtvrtek, poslední školní den. Na školní autobus pospíchá jen mladší z kluků, starší má kroužek koní – také forma terapie. Nejmladšího z kluků odkládám do školky a s Danielem jedeme do mošavu u Nahariye, kde je farma. Do školy ho dopravuji pravidelně až na čtvrtou vyučovací hodinu. Nemusel by vůbec, ale poslední den v týdnu odpoledne jsou obvykle nejzábavnější akce – oslavy svátků, narozenin, různé aktivity venku, občas třeba film. To samozřejmě nehcce prošvihnout. Před čtvrt na tři už mám zas celou partu doma.
Pátek. Do půl jedné funguje školka, mladší z kluků má jednou za dva týdny vesnický pátek. Nejstarší začal od dubna kroužek surfingu. Čili buď zůstáváme s manželem sami s princeznou nebo je s námi i mladší z větších kluků. Nejstaršího obvykle k moři vozí rodiče kamaráda, ale když máme možnost, rádi si pláže v Akku taky užijeme. Jinak nákupy, příprava na šabat a zasloužený den odpočinku ;).
Od neděle zas pěkně na novo. Kromě výše popsaného samozřejmě neustále řešit, čím děti nakrmit, jestli mají, co obléct, a poskytnout jim rozumné podmínky k žití a přebývaní v našem domě. Postarat se o tři kočky, tři králíky, zalít zahradu. Snaha (často marná) zařadit do programu cvičení, pokročit ve studiu finančních trhů, napsat něco na blog… :-). Je to nekonečný kolotoč a jsem za tuto rutinu neskonale vděčná, za každý den, kdy si jí můžeme uživat. Ono s vědomím, kolik lidí ji teď nemá… Za dobu, co jsme tu, čili od půlky listopadu loňského roku, nám ji narušil jen masivní útok Íránu, ale nakonec i to dopadlo víc než dobře. Mamád, tedy security místnost, jsme šli s mužem připravovat až když děti usnuly – normálně ve svých postelích. No a ráno se v nich zas vzbudily, protože u nás nic nehoukalo :-). Děti i manžel získali den volna, který jsme si náležitě užili v liduprázdném muzeu vědy v Haifě (Madatecu).
Samozřejmě válka tu pořád je. U hranic na severu a v Gaze se bojuje, létají sem rakety, desetitisíce lidí stále nejsou ve svých domovech a tisíce z nich má domy zničené. Posloucháme smutné zprávy o dalších padlích vojácích, denně vzpomínáme na unesené a každé ráno s nadějí čekáme, jestli se přece jen někoho nepovedlo vrátit živého. A jako by nestačilo, čemu čelíme tady, ještě je třeba se smiřovat s tím, co se děje ve světě. S tím, že se budu bát v cizině projít s dětmi, co mluví hebrejsky. S tím, že zřejmě přijdu i o další přátele. Občas se zasníme, kdy zas už bude možné cestovat do našich oblíbených lokalit v Horní Galilei, kdy zas budeme moct zajet do Golaských výšin na třešně…
Ano, těšíme se, až to skončí, to je jasné. Ale zároveň jsem chtěla nastínit, že ten život tady u nás je děsně fajn. O moc víc, než si zřejmě umíte představit ze zpráv, které servírují média :-).
Kuku. Ginger objevuje dům z venku.Eitan v bazénu na hydroterapiiVenkovní fitko – zatímco brácha má kroužekTáboráky na LagBaOmer v Tal El
Tři měsíce uběhly a nic se nezměnilo. Na jednu stranu bohužel – válka stále trvá… A na tu druhou – bohudík, není to tady u nás horší. Ve vesničce a jejím okolí stále funguje obvyklá rutina. Sirény u nás stále nehoukaly. Zatím nejbližší setkání s raketami z Libanonu nám zprostředkoval útok na vedlejší vesnici, kam jezdíme nakupovat. Lekla jsem se, to ano, jejich sirény byly slyšet až sem, stejně tak blízké výbuchy, zřejmě z obranného systému iron dome (to máme prý říkat dětem, abychom je zbytečně nestresovali…). Nicméně tep šel bleskově nahoru, žaluzie dolu a byli jsme připraveni na rychlý skok do mamádu (security místnosti). Kluci ve škole sirénu jednou měli, nicméně neupozorňovala na rakety, ale na zemětřesení. Navíc chybně. Takže vyběhli podle instrukcí na hřiště a odtamtud je nahnali zas zpět do tříd po té, co učitelé ověřili, že zem se sice zatřásla, ale o mnoho kilometrů dál.
Giyora funguje naplno, roční výlety v plném proudu. Cílové lokality stále omezené, ale jsou – Eilat, Judská poušť, Ramon kráter…
Zvládla jsem doma s dětmi dva týdny sama, kdy byl muž se studenty na jihu. Bylo by to snazší, kdyby se mi znovu neozvala infekce v zubu, kdyby děti byly zdravé, kdyby mě nejstarší uprostřed noci nebudil, že se bojí a chce obejmout, a kdyby Liya nechtěla vstávat před půl šestou… Ale tak horší to také mohlo být. A ano, i s tím vším – je to výrazně jednodušší, než bývalo. Jak rostou… Už se obvykle stíhám najíst, dům je v méně tragickém stavu, než býval, plný dřez nádobí nečeká na druhý den. A to pořád usínám víceméně s nimi . Tak kéž nám to spolu jde stále jen lépe .
Benjamínek začal hydroterapii. Ne že by měl nějaký zásadní problém, ale dost se bojí. Brouků, výšky, větších zvířat. Také si rád nastavuje hranici hodně nízko. Žádné drama, ale hydroterapie prý může pomoci, máme na ni od pojišťovny nárok a on navíc vodu miluje, čili zkazit tím asi nic nemůžeme. Možná kromě sourozeneckých vztahů, protože oba bráchové mu děsně závidí a chtějí taky.
Prvorozenému poněkud bouchly ve škole emoce, tak jsem byla „na koberečku“. Měla jsme pohovor s třídní a poradkyní školy. Obě fajn baby, nebylo to žádné „nununu“, prostě jsme řešily, jak mu pomoct. Vrátíme se ke koním, k surfingu, k běhu, lehce omezíme školní docházku a snad bude všem líp. Výbuch to byl první (je na konci čtvrté třídy) a všechny upřímně překvapil, protože ho tak vůbec neznají (to my doma zas trochu jo!). Tak snad zůstane i posledním…
Máme měsíc Adar a oslavili jsme Purim, jak to jen šlo. Dětem dobře, dospělým hůř, ale drželi se obstojně.
Lesy v Tal El jsou plné bílých koberců bramboříkových květů, jak je v tomto odobí obvyklé. Je to omamné, okouzlující, nádherné. Jen jsou ty naše letošní návštěvy hodně vzácné – buď někdo marodí nebo prší. Snad to nezvadne moc brzy a ještě si toho kousku ráje tady užijeme :-).
Tělo si po množství dnů podobných předválečné rutině přepočítalo pravděpodobnostní tabulky a hodilo se do klidu. Pořád ráno čtu, co se stalo v noci a sem tam mrkám na stránku o tom, kde zněly sirény. Upozornění z rádia si poslechnu, ale žádná emoční reakce se nekoná, ani když je to sever nebo oblast blízko nás. Dokonce i výbuch, co zněl relativně blízko, už se mnou vůbec nezamává. Líp a víc spím, budí mě už výhradně kopance maličkých nožiček. Usmívat se na lidi okolo už je zas snadné, do supermarketu vedle ve vesnici chodíme znovu bez obav a množství muslimů mi nepřipadá vyšší nebo podezřelé. Mlčení arabských vesnic už nevnímám hrozebně, spíš si říkám, že bychom na jejich místě možná jednali stejně. Nevíme, kdy válka skončí a jak, takže v případě, že by to pro židovský národ bylo zlé, je pro ně rozhodně rozumější projevovat pochopení pro arabský svět. Kdyby to dopadlo naopak, nic se jim nestane… Uvědomuji si, že řada z nich by raději měla jiné sousedy než jsme my, ale určitě nás kvůli tomu většina z nich nepůjde vraždit. A další z nich určitě ví, že by sousedy mohli mít i horší ;). Nad neustále probíhajícími pohřby padlých vojáků si povzdechnu, v jaké absurdní realitě to žijeme. Válku jsme nechtěli, ale teď tu je a má jasný cíl – zajistit nám bezpečnější život v naší zemi. A tohle je její cena, bez které to bohužel nejde. Obdivuji sílu místních lidí, žen, co hovoří na pohřbech svých manželů. Matek a otců, co pohřbívají své děti. Ubírá to na hrůznosti představy, že jednou mohu být na jejich místě. Je totiž šance, že bych také mohla cítit i něco jiného než vztek, bolest a totální frustraci. Samozřejmě tajně doufám, že až půjdou do války i moje děti, budou proti nepříteli stát jen roboti a ony budou maximálně mačkat tlačítka na ovladači ;).
Brána Tal El je pořád nepřetržitě střežená, ač většina mužů domobrany, co měla zbraně od armády, je už musela vrátit. Les se nám po deštích zelená a začíná kvést. Zatím převážně narcisy, ale bramboříky na sebe nenechají dlouho čekat. K výletu ven do polí za plot, kterým je naše vesnička ohraničená, jsme se ještě nedostali. O šabatu je odtamtud vždy slyšet rámusení čtyřkolek, tak nás to tam neláká.
Giyorovi po několikaměsíčním odkladu začala vysokoškolská studia. Také výletů se studeny mu přibylo. Řada míst a ubytoven, kde studenti obvykle přibývají, dostavěla či dodala betonové kryty, čili se tam už teď může.
I u nás došlo na delš výlet. Na konci chanukových prázdnin jsme vyrazili na noc do Jeruzaléma. Na průvod s lucerničkami po setmění v uličkách v těsné blízkosti Zdi nářků jsme si vzhledem k situaci netroufli, ač jsme to měli v docházkové vzdálenosti od ubytovny. Ulice byly nezvykle prázdné, rodiny s dětmi jsme potkali možná tři a byli to určitě místní pospíchající odněkud někam. Giyora byl ozbrojený a očima neustále scanoval okolí včetně projíždějících aut. Děti jsme drželi v naší těsné blízkosti, při chůzi po chodníku dostaly instrukce jít co nejdále od silnice, těsně podél budov… Pár „podezřelých“ osob jsme takticky nechali nás předejít, zatímco jsme pozornost dětí upoutali k výloze nebo třeba havranovi. I přes tato omezení to bylo fajn, užili jsme si krásný výhled od větrníku, procházku parkem a druhý den pak jeruzalémskou ZOO. Tu zřejmě vyhodnotila coby bezpečné místo většina rodin z Jeruzaléma (a možná i odjinud :-)) a už v deset, kdy jsme dorazili, se to tam hemžilo spoustou lidí a dětí. Prostor je to velký, tak tlačenice a větší hloučky byly jen krátce po vstupu, pak už se lidé rozprostřeli všude možně. Probíhající válku člověku připomněla jen cedulka s šipkou a nápisem „K nejbližšímu krytu: Noemova archa“…
Přeji všem v Česku krásné sváteční období! A nám tady klidné dny a hodně sil.
Jsme ve válce. Což předpokládám nikomu, kdo sleduje můj blog, neuniklo, ač jsem se o tom přímo ještě nezmiňovala. 7. října 2023 o šabatu, kterému tu už nikdo neřekne jiný než černý, v brzkých ranních hodinách vtrhli do Izraele z Gazy tisíce teroristů a dalších zfanatizovaných obyvatel z Gazy, co se k akci ve vášnivých emocích přidružili. Ve dvaceti kibucech, osadách a vojenských základnách okolo hranic Gazy otřesným způsobem vraždili právě se probouzející obyvatele, týrali, ohavili těla, vypalovali domy, házeli granáty. Unesli do Gazy skoro 250 lidí, včetně starých babiček, dědečků, malých dětí, miminek a batolat. To vše doprovázené stovkami raket mířících na jih a centrum Izraele. Ušetřeni nezůstali ani účastníci taneční párty Nova, kteří po protančené noci čekali na kouzelný úsvit. Z třech a půl tisíce jich řádění teroristů podlehlo deset procent. Děsivá aktuální bilence je 1200 mrtvých z oného dne, 137 unesených (část jich během příměří bylo navráceno), kolem deseti tisíc raněných. Od zahájení pozemní operace za zničením Hamásu v Gaze, což byla jediná možná reakce, padlo už ke stovce vojáků.
Dva měsíce války, dva měsíce snahy vzpamatovat se z hrůzy, co se toho dne udála. Oplakávání padlých vojáků, vstřebávání nových a nových příběhů. Dva měsíce hájení práva Izraele na obranu před celým světem. Všem by se líbilo, abychom si tu v tom ďolíku žili v míru (když pominu ty, co jsou přesvědčeni, že Izrael nemá právo na existenci). Jasně, to by se líbilo i nám a nadále nepřestáváme doufat, že to tak jednou bude. Ovšem teď lze jen konstatovat, že se vstupem vojska do Gazy jsme se opozdili o 17 let…
I přes probíhající vojenskou operaci z Gazy nadále lítají rakety až na centrum. Útoky slábnou, ztratily na pravidelnosti, ale pořád se objevují. K tomu je evakuovaný a mobilizovaný i sever, kde rakety a drony posílá Hizballáh. Naše armáda s odpovědmi nečeká.
Čili válka na jihu, válka na severu. Mezitím existuje jakási zelená zóna, kde je relativní klid a život tu funguje ve skoro normálních kolejích. Máme štěstí, že Tal El je právě v ní. Na dostřel z Gazy nejsme a od hranic z Libanonem je to 15 km. A ti si rakety dlouhého doletu (alespoň zatím) šetří. Ne, že bychom tu válku necítili, přece jen 300 tisíc zmobilizovaných a 150 tisíc evakuovaných, to je skoro půl milionu lidí, v tak malé zemi. Chybí tu tatínkové, synové, dcery, bratři, sestry. Rabín jišuvu též bojuje v Gaze.
Naše děti jsou jedny z mála, co válku prakticky necítí. Aspoň dokud se udržujeme v co nejlepší možné psychické pohodě my. Manžel naplno pracuje, jen místo výletů po krásách země jezdí se studenty dobrovolničit na pole. Zaměstnanci samozřejmě chybí nejen v zemědělství. Jeho velcí synové odvedeni nejsou. Jeden kvůli diabetes a druhý nebyl uznán vhodný služby po hospitalizaci kvůli zánětu srdce, co prodělal relativně nedávno. Normálně fungují školy a školky, jen děti dvakrát v týdnu cvičí běh do krytů. Mají všechny kroužky, mimoškolní aktivity i vesnické pátky tady u nás. Ač děti drží poblíž krytů a neběhají s nimi po lese, jako dřív.
Tal El po měsíci opustili vojáci i vojenská policie, oblast byla vyhodnocena jako relativně bezpečná. Vstup do vesnice nadále střeží ve dne v noci ozbrojená domobrana. Já chodím jednou týdně na lekci Tóry a když děti do devíti usnou, připojuji se na zajímavé přednášky – o zvládání tlaku, o rozeznávání strachu od skutečného nebezpečí, jak pomoci dětem, aby pomohly sobě a podobně. Vařím, peču, peru, starám se o domácnost, králíky, kočky, hraju si s dětmi. Sklízíme a pochutnáváme si na pekanech a mandarinkách. Před spaním čteme pohádky. Přes den prakticky funguju úplně jako obvykle, jen je mi zatěžko se večer odtrhnout od zpráv a jít včas spát. Nebo vůbec dělat něco jiného, než si “konečně přečíst, co se přes den dělo”. Stejně tak hovory s manželem se točí okolo jediného tématu. Držíme šabaty, jak je to jen možné. Muž musí být na telefonu kvůli domobraně, jinak je technika už zas zapovězená. Žehnám, modlím se, udržuji si pocit vděčnosti za vše, co mám.
Aktuálně slavíme Chanuku. Smažíme lívance, koblížky a dneska budeme zapalovat už čtvrtou svíci. Tak Bože dej, ať všechny temnoty světa prozáří světlo! A chraň nás v této nelehké době.
děkujeme ti za vřelé přijetí, bezpečný azyl, za pohostinnost, krásná místa k návštěvě a milé lidi, co jsme potkávali. Děkuji všem přátelům, těm dlouholetým i těm úplně novým, za to, že si našli čas a nebáli se ten můj klan pozvat si i domů :-)). Nadevše děkuji švagrovi, co nám na celý měsíc půjčil svůj zánovní vůz a sám jezdil MHD (a ne, nebydlí v Praze :-)). Tatínkovi, co i přes to, že se stále rehabilituje po mrtvici a při chůzi si musí pomáhat hůlkami, pral, skládal, myl nádobí, mazal rohlíky a prostě dělal, co mohl. Včetně toho, že se uklidil, aby nepřekážel, když to bylo třeba . Nevěřila bych, že v malém pražském bytě na sídlišti to s tou mojí bandou někdo dokáže s takovým přehledem dát celé čtyři týdny!
Obrovský dík také Židovské obci v Praze a všem, kdo stáli za bleskovým zřízením školky pro izraelské děti, co si přijely do Prahy oddychnout od tíživé atmosféry války ve své domovině. Vychovatelé Noa, Hila a Shalev jim byly zářivými světýlky v zemi, kde jim jinak nikdo nerozuměl. Pohrát si denně se stejně starými dětmi, popovídat v rodném jazyce bylo k nezaplacení (a ne, zaplatit si to nikdo nenechal). Junior už se ptal, jestli by tam mohl chodit při každé naší návštěvě Čech .
Stejně tak stojí za zřízením školy pro prvňáky až třeťáky, kam s radostí chodil zkoušet nervy učitelů Šachav a Gay můj prostřední syn, ačkoliv jeho starší brácha nemohl (už je čtvrťák). Sdílel nadšení mladšího bratra plus extra chválil obědy (v Izraeli ve školách obědy nejsou). Denodenní ranní rozvoz MHD po centru Prahy (bylo to na různých místech) byl se čtyřmi dětmi jak z dračích vajec vyloženě výzva, trval dvě a půl hodiny, abych pak na dvě hodiny zůstala “jen” s dvěma a zas jsme to jeli posbírat. No, kdyby tam nechtěly chodit, bude to snazší, to si piště, jenže chtěly. Tak dobře jim tam bylo!
Nicméně i tak jsme čekali, kdy se budeme moct vrátit domů. Větším dětem trvalo dýl, než se jim začalo stýskat, ale poslední týden už fňukali všichni – po chození bez bundy, po humusu, hamburgeru v mekáči (v ČR je nám zapovězen :-)), kamarádech, kočičkách, domě a samozřejmě tatínkovi. Situace se vyjasnila sice jen málo, ale protože chlapci už přišli o druhý týden studia, vrátila se jim většina kroužků i mimoškolních aktivit, začaly se blížit různé pravidelné prohlídky, rozhodli jsme se doufat v lepší zítřky a letět zpět.
Let zpět byl o den zpožděný, ale jinak na čas. V pátek ve 2:35 jsme přistáli 25 minut před plánovaným příletem v Tel Avivu. Přivítala nás cedule s šipkou, kam do krytu, prázdné vestibuly a plakáty 240 unesených. Ani tentokrát na to děti nijak nereagovaly.
Kdo sledujete můj blog, asi též sledujete dění v Izraeli a víte, proč taková odmlka…
Šabat v Tal El byl klidný. Stíhačky a vrtulníky jsou už nepřekvapivou součástí. Navíc jsme slyšeli i dva vzdálené výbuchy. Dneska ráno šel Giyora kluky vyprovodit k autobusu. Vojáci v rezervách, co doteď hlídali v Tal El, tu ode dneška nejsou. Zřejmě je naše místo vyhodnoceno jako bezpečné nebo aspoň bezpečnější než jiná… Kéž se orgány nemýlí. Už nikdy…