Tenhle článek mi nešel napsat. Ne a ne. Ne na první pokus, ne na druhý a teď ani na ten třetí. Nevím, čím to je. Psát o svých neúspěších mi problém nedělá, tak tím snad ne. Navíc jsme i dopředu tak trochu plánovali, že jestli si malej k narození vybere šabat, zřejmě ten šabat nebude košér… Tak buď jsou to pořád ještě poporodní hormony, co mi nedovolují formovat racionální věty nebo pocit, že jsme se přece jen měli snažit víc. Připravit víc. Hlavně já… Ještě jak na potvoru s námi v čekárně byla maminka, setra a přítel prvorodičky, kteří se na držení šabatu připravili. A na můj dotaz, jestli si miminko vážně po porodu nevyfotí pokrčili rameny a konstatovali, že po 25 hodinách stejně vypadá líp. Což teda nezpochybňuju. Ale když moji první dva synové mají fotku hned po porodu, jak by k tomu přišel…
No dobře, tak k věci. Dojeli jsme i zaparkovali u porodnice krátce před začátkem šabatu. To bylo úmyslně, i když by mi stav dovoloval jet ještě později. Jeden plusový bod. Kluci doma vypadali smířeně s tím, že je večer uspí babička a my jedeme pro brášku. Zapsali jsme se na recepci, vyjeli výtahem do sedmého patra na porodní a cestou do čekárny jsem v proskleném boxu s nápisem „na počest šabatu“ zapálila šabatovou svíčku s příslušným požehnáním. Další bod. Giyora se v čekárně pomodlil minchu i aravit („polední“ i večerní modlitbu). To je rozhodně velký plus. Mohl jít i do synagogy sedm pater pod námi, ale nechtěl prošvihnout moment, kdy mě naberou na monitor. Mobil jsem odložila do kabelky, ale za to bod není, protože šel ven už za pět hodiny, kdy jsme malého točili a fotili na váze, ehm. A hned tu radostnou zprávu posílal ne do celého světa, ale do Čech ano. Rodina a kamarádky zvědavě čekaly a já, navíc příjemně zdrogovaná epidurálem, jsem se ani nepokoušela odolat jejímu šíření… Giyora mi během čekací doby na onu chvíli ještě běžel koupit vodu. A že se proběhl, protože nejbližší šabatový výtah nefungoval, čili si poctivě seběhl a po té vyběhl pět pater. Jakoby tím mohl zmírnit další prohřešek – placení o šabatu. Ale tak třeba se mu to započítá. Giyorův telefon vydržel ve stand-by ještě mnohem kratší dobu než můj. Snad už 15 minut po začátku šabatu nervózně volal mamince, jak to vypadá s klukama. No, byla jsem za to ráda, šabat nešabat, s našimi chlapci to vážně není snadný. Uklidnila jsem se, až když jsme dostali kolem osmé zprávu, že spí. A to s vidinou, že než ráno vstanou, už tam s nimi snad zase bude Giyora. Jinými slovy, oba jsme byli ten šabat skoro bez přestávky mobilní.
V čekárně běžela televize a právě začínal sci fi film, což Giyoru potěšilo. Sice si ho dlouho neužil, protože už za 15 nás sestra vzala dovnitř. Vedle pracovního stolu jí na nástěnce visela cedulka „Je milé být důležitý, ale mnohem důležitější je být milý“. Jo jo, pokývala jsem souhlasně hlavou. Z personálu nemocnice mám dojem, že si to připomínají několikrát denně minimálně. Hlavně proto jsem se sem tak moc chtěla vrátit i potřetí, i když to z domova nemáme zrovna co by kamenem dohodil – 35 minut plynulé jízdy, což se v denní dobu obvykle nepoštěstí, nicméně nám to vyšlo i na potřetí :-).
Junior se vyloupl ve 23:10, na pokoj jsme se dostali někdy ve dvě. Už předtím bylo nutné vyplnit formulář, že si nepřeju oddělení od dítěte. To nevím, jak by šlo bez psaní – psát se o šabatu nesmí. Ne, že bych ho tak moc nutně musela mít pořád u sebe, ale protože nebylo místo na druhém patře na poporodním, kde je místnost, kam lze k sestrám odložit miminko, a já byla až v sedmém, nebylo moc zbytí. Buď mi prý v noci budou volat (to se také zrovna o šabatu moc nehodí, že) když bude miminko brečet (a já pomažu těch 5 pater dolů) nebo ho prostě budu mít pořád u sebe a s plnou zodpovědností. Druhá varianta nám z těch dvou blbých přišla přece jen o trochu lepší. Giyora se pár hodin prospal se mnou na nemocničním lůžku, naštěstí prostorném, a v šest ráno odjel domů. Tím většina jeho prohřešků skončila a s klukama ustál i přes nevyspání šabat bez televize a tabletů. Dokonce se i stavili na chvilku v synagoze. Mobilní zůstal kvůli mně. Já se o sobotním poledni stěhovala na uvolněný pokoj ve druhém patře, což znamenalo další porušení šabatu. Ale také konečně pobyt blízko miminkárny, kam jsem příležitostně spícího juniora odkládala, abych využila na dlouho poslední možnost se vklidu osprchovat nebo si zajít na kávičku. V poledne přijela na návštěvu rodina švagra, které je šabat šumák, a švagrová se ochotně nabízela za „goje šabatu“. To ale jako židovka nemůže (je jí to fuk), jedinej oficiální goj jsem ještě pořád já. No a že jsem to o tomto šabatu využila víc než za celý poslední rok. Budiž mi ten nahořklý pocit selhání poučením pro příště ;).