A jéje, tak začínáme. Daniel od čtvrtečního večera fňukal, že mu není dobře a bolí ho bříško. I když původní hrozba, že bude blinkat, se díky Bohu nenaplnila, teploměr ukazoval lehce zvýšenou teplotu a Daniel opravdu zdravě nevypadal. V pátek ráno v půl šesté jsem ho našla zkroušeně pobrekávajícího u dveří ložnice. Proč nešel dovnitř jsem nepochopila, ale vzala jsem ho tam, přinesla polštář a peřinu a doufala, že ještě usne. Marně. V šest jsme vstali a vyvezli postýlku s Eitanem, kterého se mi k dalšímu šlofíku přesvědčit povedlo. Školka tímto padá i pro Neva, protože kvůli necelým třem hodinkám nehodlám absolvovat náročnou výpravu s třemi, navíc s rizikem, že Daniel poblinká auto… Nějaký večer bez pomoci jsme už ve třech zvládli, ale dopoledne máme premiérové.
Giyora se vrací ve dvě, čili mám před sebou báječných osm hodin. Danielův stav se výrazně zlepšil, když jsme řidiče přistaveného autobusu informovali, že do školky dnes nepojede. A sakra… Ano, jsem ráda, že mu není extra zle, na druhou stranu by proležením a prospáním dopoledne na gaučíku bez požadavků na jídlo a pití (takhle obvykle stůně) situaci výrazně usnadnil…
Ale tak to se nekoná. Dobrá, stanovme si priority:
-
přežít
-
nenechat se vytočit
Mám pár dalších požadavků, jako třeba nestrávit většinu času u telky a u tabletu, ale pro zachování dříve uvedeného jsem dneska pevně rozhodnutá tyhle aktivity omezovat minimálně… Účel světí prostředky, že. Nebo zamezit tomu, aby se mlátili a ječeli jeden na druhého, ale i to nechávám dnes zajít dál než obvykle – dokud nebude slyšet pláč nebo rozbíjení věcí. A kupodivu se to do té fáze dostává minimálně a Daniel po vyhrocených konfliktech dokonce někdy přichází s přijatelnými návrhy řešení. Zkouší od Neva získávat právě chtěnou hračku (tj. cokoliv Nevo vezme do ruky…) výměnou za jinou nebo navrhuje časový úsek, po kterém mu jí Nevo třeba dá (až si s tím dohraješ, tak mi to dáš?). Nevo se občas nechá ukecat, hází odpovědi typu „dám ti jí v jednu“ (aniž by měl ponětí o čase a hodinách) a já mám radost, že to neustálé vysvětlování má snad přece jen nějaký efekt.
Jít s nimi ven je náročné i bez miminka a když už o tom začínám jako o nouzovém řešení uvažovat, blíží se poledne a tudíž ta nejmíň vhodná doba, protože přes den jsou venku pořád pařáky.
Eitan si naštěstí od rána klade minimální požadavky a kromě výměny plen a rychlého kojení si spokojeně leží nebo spí. Tím spíš se mi ho nechce tlačit do žádných akcí za uspokojením potřeb těch dvou starších, toho si v životě ještě užije dost.
Giyora sice přišel už v půl jedné, ale úplně zničenej z fyzicky i psychicky náročného školního výletu, a hned po sprše se postavil k plotně k přípravě jídla na šabat. Klukům už jeho pouhá přítomnost totálně boří maminkou pracně nastavované hranice a začíná mnohem větší tóčo, než bylo od rána. Navíc Eitan už je z dopoledne hezky vyspinkanej a odkládání do postýllky se mu už nelíbí. Kluky zkouším pacifikovat s Eitanem na rukou a Giyora od pánviček.
To je tak, když se k něčemu člověk upne jako k záchranému bodu. Jenže na šabat dorazí tchýně a velký kuci, jeden s přítelkyní, čili ten guláš, co se mi povedlo udělat den předtím, stačit nebude. S blížícím se večerem je čím dál náročnější nenechat se vytočit. Situaci nakonec zachraňuje Giyorovo dospělé potomstvo a Gali, přítelkyně Yahava, co dorazí v šest a klukům odevzdá svojí plnou pozornost. Což je samozřejmě přesně to, co potřebovali :-). O necelou hodinku později se k nim přidá tchýně, která děti potěší jako obvykle pořádnou dávkou nezdravého cukru. Ale aspoň se ptají, co můžou sníst a rozumě se domluvíme.
Stanovené priority splněny a ani jsem nezvýšila hlas. Jsem na sebe hrdá! Kdyby se nad každým bacilem vždycky povedlo vyhrát takhle, byla by to vlastně paráda :-).