Zas páteční ráno. Giyora pryč od včerejška. I velký kluky jsem si nakonec vzala spát k sobě do ložnice, čímž jsem si malinko opravila nedobré skóre z večera. Během dvou hodin před uložením do postelí, kdy jsme zůstali sami bez pomoci po té, co jsem propustila babysitter, mě čekala taková smršť vyhrocených krizovek, že jsem občas na chlapečky byla pěkně ošklivá.
Bleskově reaguji na budík nastavený na šestou, aby nevzbudil kluky a já si mohla do obýváku vytáhnout jen Eitana v postýlce a rychle připravit svačiny do školky, než se to tu začne hemžit všemožnými požadavky. „JÁ JSEM TO CHTĚL ZAMÁČKNOUT!!!!!!“, rozčiluje se Nevo nad mou akcí. Zatraceně. „Nevo, prosím, potichu, kluci ještě spí…“. „Ale já jsem to chtěl zamáčknout!“, dodává ještě důrazněji. „Zamáčkneš příští zvonění“, hledám rychle záchranné řešení, aby ti druzí dva zůstali spát. „Ale já jsem to chtěl zamáčknout TEĎ!“ „Nevo, už jsem to zamáčkla, za chvilku to bude zvonit znovu, jo?“, ještě chvilku prosím lež. Když už si nepřipravím svačiny v klidu, stojí za to si přidat pár minut v posteli… Nastavuju zvonění za deset minut a celou tu dobu slyším Neva, jak opakuje, že to chtěl zamáčknout. Aspoň už šeptem. Další zvonění si zamáčkne a vstáváme. Se zamračeným obličejem při čištění zubů připomínám Nevovi, že přece ví ze školky, že první věta po probuzení je „Mode ani… (poděkování Bohu) a ne „Já jsem to chtěl zmáčknout“. Pak si vzpomenu, že si mám rituálně omýt ruce, což mě vždycky nějak povzbudí. Proud chladné vody ze džbánečku pohladí třikrát každou ruku, vráska mezi obočím hned zmizí a dokonce se i usměju.
Daniel protře oči a sonduje, jestli by si chvíli mohl hrát na tabletu. Nevím, proč to zkouší, tablety jsou ráno zapovězené, ale vlastně se to docela hodí… „Jo, můžeš, až budeš nasnídaný a převlečený do školky.“ A vida, až na hádku u záchoda, kdo půjde první čůrat, šlo všechno hladce. Oba kluci sedí v 6:50 u stolu oblečení do školky, jsou po snídani a spokojeně otevírají tablety. Upozorňuju, že jde o výjimečnou situaci, protože jsme momentálně bez tatínka a že nesmí na youtube, jen hrát hry. To abych na ně nemusela dohlížet a mohla dopřipravit ty svačiny. Miminko se mezitím taky probudilo na snídani. Zvládli jsme to rychle a v 7:15 Daniel reaguje na troubení autobusu okamžitým zavřením tabletu, jak bylo domluveno. Přijeli brzy, dvě ze čtyř dětí tento pátek nejedou. Chvíli se pod schody bavím s doprovodkyní, která ode mě přebírá Danielův batůžek a podsedák, než se chlapci nahoře u vchodových dveří doobjímají a doloučí (někdy umí být vážně roztomilí). Pak mi ještě Daniel hrdě hlásí, jak byl na něj Nevo kvůli čemusi naštvanej, ale že se mu omluvil a že už naštvanej není a dovolil mu teda, aby ho na rozloučenou obejmul. Objímám a olíbávám ho taky, popřeju mu šťastnou cestu a hezký den ve školce. Pátek je krátkej, upečou chalu a už mi ho povezou zpátky.
Vrátíme se s Nevem do baráku, kde na nás Eitan trpělivě a potichu čeká, a snažím se dodělat Nevovu svačinu, zatímco on je zaujatý puzzle rozházeným od včerejšího večera v obýváku pod televizí. To by bylo super, kdyby to chtěl stavět sám, jenže chce ode mě pomáhat. A já bych kromě té jeho svačiny ráda stihla ještě svoje kafe (a sušenku aspoň…). Nenápadně ho tlačím k tomu, že by si mohl na chvilku pustit pohádku. Nakonec prý musí na velkou, čímž zabije většinu zbylého času, a pohádku si chce pustit, když už potřebujeme jet. Nechám mu pět minut, kdy znovu kojím Eitana, vypiju k tomu pár loků kafe a v 8:15, tedy úplně na poslední chvíli, vyrážíme i my. Rychlé rozloučení ve školce a že mi zamává z okna jako obvykle. S Eitanem na ruce, protože cestou neusnul, čekám za plotem školkového dvorečku a koukám do okna, ke kterému můj milovaný chlapeček s jarmulkou na hlavě stojí zády. Baví se s kamarády, něco někomu ukazuje, otáčí se k jiným kamarádům, na další stranu – jen na mě ne. Čekám, čekám, postupně poznávám všechny důchodkyně z osady, které zrovna přivezl mikrobus s nápisem „vesnická doprava“ a všechny je moc zajímá, co tam dělám, odkud jsem a tak… Mno, po 10 minutách, kdy si Nevo dál vypráví se spolužáky, to vzdávám. Usměju se, maličko smutně, že na mě takhle zapomněl, ale víc jsem šťastná, že se to jeho začlenění do školky zřejmě zdárně vydařilo.
Tak hurá na nákup a poštelovat doma, co se dá, aspoň další hromádku prádla. Máme tři hodiny, než si pro něj pojedeme zpátky, tak uvidíme, co mezi přebalováním a kojením stihnu :).
