Nevo se tenhle týden přehoupl do věku tří let a tak jsme v úterý v osm ráno vyrazili do Akka na tříletou kontrolu. Od propuštění z porodnice se s dětmi nechodí na běžné prohlídky k doktorům, ale k sestřičkám do center „Tipat chalav“ (kapka mléka), kde se děti váží, měří, posuzuje se jejich vývoj a očkují je. Doktor přichází na řadu až ve chvíli, kdy je prcek mimo tabulky.
Nevo protestoval od chvíle, co jsem mu oznámila, že jde na kontrolu. Z doktorů má trauma od narození, jak kdyby si pamatoval už úplně první očkovací vakcínu.
Protestoval dál, když už jsme čekali v čekárně. „Chci jít domů, mami, nechci na kontrolu“, mlel pořád dokola s vyděšeným pohledem upřeným na dveře ordinace. Byli jsme objednaní na 8:45, ale dovnitř jsme se dostali něco po deváté. Feruz, usměvavá milá dáma ve středních letech, křesťanka arabského původu, si jako obvykle dala trochu na čas. To je ale to jediné, co bych jí možná mohla vyčítat a mohla bych to vyčítat asi 98 procentům doktorů a asi vůbec veškerého obyvatelstva. Dočasnost se tu obecně nepovažuje za nic zásadního. Neviděly jsme se s Feruz přes čtyři měsíce a bylo hodně, o čem vyprávět. Nevo se stydlivě culil, schovával se za mě a s obavami vyčkával, co teda bude. Feruz mu mezi vyprávěním nakreslila na papír primitivní obličej a že to má zkusit taky. Dál že spolu nakreslí silnici a začala přímkou. Nevo měl dokreslit druhou s příslibem, že jakmile to bude silnice, Feruz mu tam dokreslí auto a kolo, což po jeho úspěšném tahu taky udělala. Po chvíli hraní s kostičkami se Feruz zvedla ze židle, otevřela ordinaci a že spolu poběží přes čekárnu ke schodům, vyběhnou na první tři a vrátí se. Běžela statečně, ale Nevo jí k jejímu obrovskému (samozřejmě hranému ;)) údivu, porazil. Pak soutěžili ještě ve skoku do výšky a do dálky. Nevo se bavil a se smíchem udělal i pár bonusových žabáků. Ochotně se nechal změřit i zvážit – oboje Feruz absolvovala jako první. K tomu už bylo nutné začít okupovat i vedlejší ordinaci, kde ale momentálně byla jen další sestřička, která se ochotně přidala k pokusu přesvědčit Neva k oční prohlídce. Upozornily mě dopředu, že moc spolupráci neočekávají, že jakmile ti prckové na jedno oko nevidí, bývá problém. A nepomohly ani parádní dětské sluneční brýle bez jednoho sklíčka a s druhým přelepeným samolepkou, které si nasadila spolu s Nevem. Jedním okem se prostě dívat nechtěl, tak oči holt vyšetříme jindy. Za to mladá sestřička se mu líbila ještě víc než Feruz, tak zůstal nad papírem s výrazňovačem a tužkou sedět u jejího stolu ve vedlejší ordinaci. Mně zatím Feruz shrnula prohlídku, během které jsem stihla i výměnu Eitanovy plenky a jedno kojení – Nevo mluví jasně a plynule, jemná i hrubá motorika je v naprostém pořádku, výškou a váhou je prý manekýn. Domluvily jsme termín pětileté prohlídky Daniela, kterou spojíme s tou dvouměsíční Eitanovou. Ještě asi deset minut dalšího povídání a Feruz mě se smíchem posílá domů, že Nevo zřejmě zůstává. Ten je zabraný do družného rozhovoru s blonďatou sestrou a pokreslil už asi pátý papír. Zvedat se mu opravdu vůbec nechtělo. Po hodině, vřelém rozloučení a všemi jeho kresbami opouštíme ordinaci a míjíme nebohou další čekající, co měla před tou hodinou jít dovnitř. Když projdeme čekárnou, Nevo se na mě upřeně zadívá svýma velikýma očima a znovu důrazně zahlásí „Mami, ale já nechci kontrolu!“
„Nevo, tou jsi právě prošel“, se smíchem mu odpovídám a jdeme ven. Vypadá zmateně, ale pak se taky začne smát a radostně poskočí. Možná příště se už na kontrolu bát nebude. Zvlášť když den pak pokračoval výletem na pláž :-).