Než v roce 175 př. n. l. usedl na trůn Antiochus, žili si Židé stovky let víceméně spokojeně v autonomní oblasti Judsko, platili daně vládnoucí Persii, pak Sýrii a nakonec Řekům, a za to si mohli beztrestně vyznávat svoje náboženství. Antiochus na rozdíl od předchozích vládců jiné než sobě vlastní náboženství nestrpěl a postavil judaismus mimo zákon. Začalo masakrování Židů, Jeruzalémský chrám byl vyrabován a na jeho troskách vztyčena gigantická socha řeckého boha Dia. Antiochem vydaná opatření vyprovokovala povstání velkých rozměrů. Jeden z příběhů vypráví, že to bylo právě právo první noci, které vyvolalo největší organizovanou vzpouru. Takový zásah do tradičních hodnot Židů důsledně dbajících na svátost manželského svazku byl tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár všem, co se dosud neodhodlali zapojit. Roku 165 př. n. l. židé slavili velké vítězství své pětitisícové armády proti dvacetitisícové řecké. Židé se okamžitě pustili do obnovy Chrámu v znovu získaném Jeruzalému. Kde se tam vzala menora se nikde moc nerozebírá, ale asi Řeky nezaujala :-). Každopádně bylo potřeba si s ní svítit. A na to svícení byl nutný posvěcený olivový olej a to v hojném množství. Jenže na rozdíl od menory olej Řekové vyhmátli a rozbili nebo šlohli všechny karafy až na jedinou! Tahle jediná karafa svěceného olivového oleje měla vystačit na jeden jediný den. A teď jsme u toho velkého zázraku (když teda pomineme ten zázrak vítězství pěti ku dvaceti tisícům, že) – ona ta karafa vydržela na celých osm dní! A za tu dobu se stihl připravit a posvětit nový olivový olej. Což je teda podle mě další zázrak, kde teda vzali olivy, když už muselo být nutně po sezózně.
Mno, vzdělanci to nakonec viděli hlavně v tom osmidenním světle a rozhodli, že se od té doby každý rok bude slavit Chanuka – osm dní, po kterých se na devítiramenném svícnu rozsvěcí postupně jedna až osm svící (tou devátou se zapaluje). Zvládli jsme všech osm, dvě já sama s dětmi, když byl Giyora na školním výletě. Klika, že letos už umím správně požehnat.
Kdy se k Chanuce přidaly olejem nacucané dobrůtky, to nevím. Koblihu prý dostali na cestu Adam a Eva, když je Stvořitel vykop z rajský zahrady. Hebrejsky se koblížek řekne „sufgania“. Když to rozdělíme na „suf“ „gan“ „ia“, máme z toho „konec rajské zahrady“. Kobliha nám tedy symbolizuje přechod na svět mimo rajskou zahradu. Tento svět je jako kobliha: kulatý, se středovou čárou v půlce. Musíte vědět, jak jej jíst, aniž byste se ušpinili. A největší moudrost je vyhmátnout marmeládovou náplň, která tvoří podstatu světa. O Chanuce teda hledáme podstatu světa asi dva měsíce, koblížky se totiž objevují na pultech už někdy od půlky října. A nejzaujatěji hledají děti.
A pak tu máme káču – ve všech možných podobách, svítící, hrající Chanukové písničky a melodie, v různých tvarech, barvách… A čtyřmi hebrejskými písmeny symbolizujícími snad prý první písmena slov ve větě „Stal se zde velký zázrak“ (Nes Gadol Haja Po). Proč právě káča? Možná aby nám připomínala otáčející se zeměkouli nebo fakt, že malým krátkým pohybem můžeme něco roztočit na slušně dlouhou dobu. Kdo ví, ale hlavně že děti to baví a já káčám vděčím za to, že se s nimi během sedmidenních prázdnin hezky zabavily.
