Jeden den na konci prosince

9:15, právě jsme se vrátili z osady Ahihud, kde jsem odevzdala Neva do školky. Když jsem nahoru po schodech k domu táhla autosedačku s Eitanem, volal technik, že dorazí za půl hodiny. Mašinka na filtrování, ohřev a chlazení pitné vody vypověděla službu. Přestože jsem s malými přestávkami byla vzhůru od čtvrt na pět, stejně jsme zas do školky dorazili pozdě. Nevo vstával s řevem v půl šesté, protože se pusou praštil o rám postýlky. Nevím jak, každopádně pobrekával pak celé ráno.

Otvírám velké dřevěné dveře, které by nutně potřebovaly údržbu. Na jídelním stole moje nedopité kafe, Nevův nedopitý čaj, otevřené balení sušenek, ze kterého jsem si dvě k snídani do toho kafe stihla namočit, a teploměr, kterým jsem ověřovala, jestli Nevův pláč není znak začínající nemoci. Na dětském stolku Danielův čaj s rozmočenou sušenkou a jednou nesnězenou vedle, prkénko s pozůstatky po přípravě svačin a talíř s okousaným krajícem chleba s máslem na lince. V 7:20 Daniel odjel, já dořešila Nevovu svačinu a Eitana, co se úspěšně podělal až pod lopatky. Mezitím Nevo stihl natahat hračky do obýváku, takže se na zemi válí mikrovlnka z dětské kuchyňky a půlky několika druhů plastového ovoce odtamtéž. V koupelně v umyvadle napůl vyprané Eitanovo oblečení po tom raním neštěstí.

Eitan spí, tak mám aspoň šanci ten stav doma z „po výbuchu“ upravit na nějaký standardní neuklizeno, než dorazí technik. Ten je výjimečně přesný a 30 minut od našeho hovoru zvoní u dveří. Pozdraví mě drobný mladík a při vstupu do domu předá přes ruku polibek mezuze na rámu dveří. Jarmulku na jeho hlavě hledám marně, asi by mu na tom culíčku špatně seděla. No jo, co žid, to unikát. Nakráčí do kuchyně, samozřejmě v botech, protože v Izraeli se nezouvá. Dost tím trpím, ale na druhou stranu nehodlám přesvědčovat lidi, který na to nejsou zvyklí, aby tu po studené dlažbě chodili v ponožkách. Případně je cpát do bačkor, což je v jejich uvažování prostě „cizí bota“, že. Zvlášť, když je to takováhle jednorázovka. Mašinku rozmontuje a očistí vodní kámen, který byl zjevně jedinou příčinou poruchy. No jo, ta místní tvrdá voda, to je kapitola sama pro sebe. A to máme filtr už na trubce, co přivádí vodu do domu. Možná taky potřebuje výměnu.

Eitan se budí s řevem. V pátek, přesně ve věku třech měsíců, se mu vyklubal první zoubek, čímž trumfl Danielův rodinný rekord o dobré dva týdny. Nesl to statečně, jen trochu míň spal a víc chtěl nosit. Ale teď má bebí na jazyku a zřejmě ho to dost prudí.

Já se už třetí den vypořádávám s otravným virem. Vlastně jsem ráda, že to je virus, protože jsem se trochu lekla, že ty bolavé svaly a kosti jsou už opotřebení materiálu věkem a lepšit se to nebude. Ale i tak je to vopruz, dnešek jsem začala paralenem na bolení hlavy, teče mi z nosu bez přestávky a pokašlávám, stejně jako Eitan. Teploty venku sice klesají jen lehce pod dvacítku, ale prská celá země a je nemožný něco nechytit, i když naše chvilky mezi lidmi jsou vzácné.

Technik skončil za deset minut, popřál mi pěkný den a zmizel. V kuchyni zůstala loužička a špinavé stopy mohutných zimních bot. Ouvej. No, stejně to tu potřebuje vytřít. Ale zařízení opravené, aspoň mám zas permanentně připravenou horkou vodu na čaj, který do sebe hodlám lít na litry.

Aha, tak z domácích prací a toho čaje nic nebude. Mám si přijet pro Neva, není mu dobře a pořád brečí, dokonce jim tam na chvíli usnul. Tak tak jsem stihla nakojit, přebalit, prohodit po telefonu dvě věty s tchýní (ne, nestihla jsem včera mluvit s Giyorou a jo, taky jsem nemocná) a vysvětlit psycholožce z Danielovy školky, že jsme si našli někoho jiného. Ehm, zatím nenašli, jenže když jsem Giyorovi řekla jméno téhle, ukázalo se, že už s ní měl kdysi tu čest kvůli jeho prvorozenému a vyjádřil se o ní… no… řekněmě nelichotivě.

Nevo brečel většinu cesty domů, kde pak na gauči usnul. Probudil se opět s brekem, ale už byl odpočinutej dost na to, abych z něj dostala, že ho bolí hlava. Problém vyřešil paracetamolový sirup a o hodinu později se tu rozčiloval, proč ho nechci nechat skákat na trampolíně. A to jsem dala jako obvykle méně než je doporučená dávka.

Tenhle prima den, který jsem z nějakého důvodu měla potřebu si zaznamenat, je zároveň jasnou odpovědí na dotaz, jestli slavím Vánoce. Ne ne, neslavím, co jsem se přestěhovala do Izraele. A to i přes to, že Giyora ze začátku navrhoval, že klidně můžeme. Ale místních svátků je dost, s rodinou manžela se scházíme často, přecpáváme se celoročně a předávat jim nějaké tradiční zvyky z Vánoc jsem neměla potřebu. Po té, co jsme prošli procesem konverze, už v tom vůbec nevidím smysl, čili minimálně dokud budeme žít v Izraeli, žádnej stromek strojit nebudem. A jestli mi přece jen něco chybí? Vanilkové rohlíčky! A ty si upeču. Jakmile se mi zas vrátí čich a chuť… A možná i vánočku :-). Krásný sváteční čas všem v Čechách přeju!