V lednu jsem psala málo, což může budit dojem, že se nic moc neděje. Opak je pravdou, děje se toho tolik, že na sdílení vůbec není čas. První týden v lednu byl Giyora pět dní a pět nocí pryč. Nebylo to zdaleka tak hrozné, jak jsem se obávala, kluci byli zdraví a chovali se relativně spořádaně, včetně šabatu, který byl s dětmi snad vůbec nejlepší, co pamatuju. Na 23. ledna byla naplánovaná naše židovská svatba, což se také neobešlo úplně bez příprav. Kvůli samotnému uzavření termínu jsme museli 2. ledna na rabinát do Haify, dotlačit potřebné dokumenty a potvrzení o absolvování alespoň části kurzu pro nevěsty, abych věděla, jak se připravit na koupání v mikve (nutné před svatebním obřadem a jako dokončení mé konverze k judaismu). Studovala jsem po večerech s paní rabínovou a přes sem tam volná dopoledne sháněla něco na sebe. Sice šlo čistě o úřední obřad, nikoho jsme nezvali, ale stejně jsem chtěla něco svátečnějšího než je vytahané kojící triko a obnošená sukně vytažená po roce z šatníku, protože jsem se vrátila na svou původní váhu před těhotenstvím.
Děti sice ustály těch pět dnů, kdy jsme byli bez tatínka, ale co se nám vrátil, střídaly se v různých nachlazeních, zánětech uší a žaludečních problémech. Do toho běžné kontroly a konečně s měsíc a půl dlouhým zpožděním očkování Eitana.
Nevo se mnou zůstává 2x týdně doma, protože jsem nabyla dojmu, že ta školka každý den do čtyř je pro něj příliš. Navíc v počasí, co se tu motalo celou první polovinu ledna, bývalo často pohodlnější vůbec z domova nevylézat a dívat se na ty hromy, blesky a kroupy pěkně z tepla domova. Husté deště se tedy projevují i vevnitř a my jen kontrolujeme, jestli se vlhké fleky na zdech vyskytují na známých místech nebo jde o novinky tohoto roku.
Vtipným důsledkem Giyorovy absence (kromě toho, že jsem teda definitivně zhubla na svoji váhu, jak mě týden nekrmil) je, že máme všechny malý chlapíky zpátky v ložnici. Vzala jsem si je tam na dvě noci z těch pěti, co tu Giyora nebyl a ukázalo se, že i když si Eitan v noci sem tam zabrečí, vůbec nikoho to neruší. A kluci spí lépe a déle. Když jsem se Giyory ptala po návratu, co on na to, že by se vrátili k nám, odvětil, že on by byl pro, ale „všichni říkaj, že to není dobře“. Mno, zasmáli jsme se, jen tu větu vyslovil, jakoby nám na to záleželo :). Máme tedy zastavěnou manželskou postel dokola dětskými postýlkami, v ložnici není k hnutí, ale je nám fajn. A šetříme na vytápění, hehe.
Oslavili jsme svátek stromků Tu bi-švat. Děti přes den ve školkách a my večer v synagoze. Eitan sice obvykle od sedmi skoro do půlnoci spí, ale tuhle oslavu si evidentně nechtěl nechat ujít. Jak přišel osvědčený babysitter Golan (Giyorův nejstarší syn, aktuálně dvacetiletý), probral se a nám nezbylo, než ho vzít s sebou. Byl nejmladším účastníkem, choval se velmi společensky a okouzloval přítomné zářivými úsměvy až do půl desáté.
Dům trpěl mými výběhy do obchoďáků a já tím, že jsem se v posledních několika slunečných dnech nedostala nikam jinam.
Dneska byl po dlouhé době oddechový den. Giyora zasázel odpoledne s klukama to tubishvatové rostlinstvo, co dotáhli ze školek a já konečně ulevila domu od prachu a nahromaděného bordelu. Eitan pofňukával a hodně chtěl nosit, zřejmě se můžeme těšit na třetí zoubek. Zas bylo krásně a já se ven dostala jen pro Neva do školky. Zítra už to určitě napravíme, snad to sluníčko ještě vydrží. V lese v Tal El už zase kvetou bramboříky a sasanky, tak je musím tradičně jako každý rok dojít vyblejsknout :-).