Na šabat u přátel

Druhé pozvání ke známým na šabat už nám bylo trapné odmítat kvůli předpovědi počasí, protože když jsme to prvně udělali, byl víkend nakonec příjemně slunečný a i teplý. Z domova se nám nechtělo, s manželem přespávání u někoho moc nefandíme. Na druhou stranu, po tolika šabatech strávených v Tal El to mohla být zajímavá změna. A šance vidět šabat také u někoho jiného, než je rodina našeho rabína. Sbalili jsme teda děti a věcí, že bychom s nimi někde mohli být týden a ne 25 hodin. K obývání jsme dostali dvoupokojový apartmán, který se přes sezónu pronajímá, těsně sousedící s bytem našich přátel. Dorazili jsme třičtvrtě hodiny před začátkem šabatu a rychle vlastním povlečením povlékali dvoulůžko a k němu přiraženou přistýlku a přemýšleli, jak se na tom v pěti vyspíme. Varianta, že tam budou spát jenom děti a my si rozložíme gauč v druhé místnosti nepřipadala v úvahu, protože prckové by z těch postelí bez zábran popadali. Plánovaný oplach dětí po začátku šabatu vzal za své, protože přes šabat se vypíná bojler a tudíž nebude teplá voda. Nu což, spíme tam jednou… Giyora se převlékl do synagogy a v půl páté chlapi vyrazili. Na baráku jsme zůstaly dvě maminy a celkem 7 dětí, čtyři kluci hostitelky ve věku 7, 5, 2 a půl a rok, a ti tři moji. Kromě pár drobných rvaček o hračky ta hodinka a něco bez manželů proběhla docela v pohodě. Moji kluci obecně vidí kámoše mimo školku málo, protože než to rodiče posbíraj z družin, já už to svoje obvykle házím do vany. Zvlášť teď, když je venku zima a brzy tma. Z nezvyklé permanentní přítomnosti kámošů a hromady neznámých hraček, i když svým určením spíš pro batolata, byli nadšení dost na to, aby se bez větších incidentů zabavili bez mojí iniciativy. Během kiduše a večeře už ale byli příliš unavení a hádky se vyostřovaly, až jsme to radši odtáhli do hajan. Prý bylo něco kolem půl deváté říkala ráno Reut, a asi bylo vážně brzy, protože se mi v posteli povedlo přečíst stránku a půl z knížky v hebrejštině. Obvykle usínám po dvou řádcích.

Noc byla příšerná, děti se mlely a zmatení světlem rozsvícených lampiček chtěly vstávat snad už v půl šestý. V šest dvacet mi zvonil budík na mobilu, který jsem zapomněla vypnout. Instinktivně jsem po něm skočila a vypla to… Asi bych to správně měla zavřít do kufru, nevím. Vlastně bych na to o šabatu spíš neměla ani sáhnout.

Vstávali jsme, pro propršené noci, kdy bouřilo a i padaly kroupy, do dalšího deštivého dne. Bez jediné hry na šabat, které jsem v té hodince na sbalení sobě, dvěma klukům a miminu, zapomněla vzít. Naštěstí než děti zbaštily vanilkový dezert, už se to vedle v bytě ozývalo taky. Kolem půl osmé chlapi mazali do synagogy a děti měly volný průběh z bytu do apartmánu. Terasy bohužel v tom počasí pasé, ale vyhrály si kupodivu slušně i bez nich. Dost na to, aby Reut stihla připravit šabatový stůl a zeleninový salát. Moje pomoc ve chvíli, kdy Eitan usnul, spočívala v držení jejího rok starého prcka, který se z nějakého důvodu jinak na maminku furt věšel. Byl s tímhle řešením spokojenej, tak aspoň něco. Šabatová plotýnka se nezapnula, ukázalo se, že je nastavená na pozdější dobu, tak Reut prostě vzala tácy s jídlem a odnesla to nechat ohřát dolů do domu rodičů.

Chlapi se vrátili kolem desáté, zvládli jsme s dětmi kiduš a slušně se najíst. Počasí se moc nevybralo, ale i přes hrozící přeháňky jsme se rozhodli vyrazit na procházku, abychom si trochu prohlédli město a utahaly děti. Nakonec sprchlo jenom maličko a byli jsme zrovna schovaní na zastíněném dětském hřišti, ale byli jsme tam sami. Takže ze slibované atmosféry šabatu v místě, kde je ortodoxních stejně jako nevěřících, bylo houby. Po návratu na barák byl Nevo tak hotovej, že sám chtěl jít spát, což se stává asi tak třikrát do roka. Daniel se bránil zuby nehty, ale byla jsem skálopevně přesvědčená, že jestli aspoň na chvilku neusne, odpoledne s ním bude příšerný. Poraženecky jsem sklouzla k systému odměn a trestů a slíbila tablet po šabatu jen tomu, kdo si teď zdřímne. Upřímně se dost dlouho snažil, až jsem si říkala, že by si ten tablet zasloužil už jen za to a že ho nechám vstát, ale nakonec usnul. Byla jsem mrtvá taky, jenže Eitan jak na potvoru až moc živej, takže smůla. Kluci včetně Giyory chrupali pěkný dvě hodinky. Vedle si starší děti hrály, ale samy a potichu. Rodičovstvo se ozvalo až kolem čtvrté, kdy se chlapi chystali na svůj poslední výlet do synagogy. Zas v dešti. To bylo trochu jiné, než to znám z Tal El. Odchod někdy ve třičtvrtě na pět, za půl hodiny zpátky na kiduš, ještě před západem slunce. Pak zas do synagogy a návrat za další půl hodinu, už po odchodu šabatu. Společně jsme se při obřadu havdala s šabatem rozloučili a šli bleskově balit, abychom se na tu čtyřicetiminutovou cestu zpátky domů vydali co nejdříve. Domů se kluci těšili, ale myslím, že ne tak moc, jako my… Podtrženo a sečteno, i když jsme se stihli dozvědět dost nových zajímavých věcí o dodržování šabatů a praxi judaismu obecně, i když si s Reut moc rozumím a naši kluci taky, ověřili jsme si, že trávit celý šabat u někoho prostě pro nás není.

Vybalené věci mi vygenerovaly asi šest praček navíc, což jsem pak s běžným provozem zpracovávala skoro až do pátku, uf. Ale být sem tam někde jinde než doma nakonec není úplně od věci, takže jestli bude nějaké příště, zřejmě příjemný košér hotýlek s all inclusive u mořské promenády :-).