Skoro měsíc od chvíle, co na blog nepřibylo nic víc, než obsáhlejší komentář k fotkám. To znamená jediné – padám na hubu. Ne že bych nepředpokládala, že k tomu dojde, ale asi jsem nečekala, že to bude za stavu, kdy se nic moc zvláštního neděje. Prostě jen kolotoč nabral na obrátkách. To je dost děsivé, protože to znamená, že může být ještě mnohem hůř! Když uložíme děti, dáme barák aspoň maličko do kupy, navečeříme se a konečně bych měla čas něco psát, je půl jedenácté večer. Zbytky energie dovyberou zásahy k brečícím dětem (ucho, bříško, hlava, napít, čůrat…) a když jsou to často jen krátká odskočení, než dosednu znovu k počítači, zapípá pračka, ten den minimálně třetí. A abych mohla obsah přendat do sušičky, musím vyprázdnit sušičku. A v koši s prádlem obvykle není dost místa, abych tam obsah sušičky mohla přendat… Z posledních sil dolezu do sprchy, aby následně začal řvát Eitan dožadující se přesunu do naší postele. Tohle je definitivní, protože jakmile se uložím vedle něj, rovnou jdu číst modlitbu před spaním, kdybych náhodou usnula. A pravidelně usnu – dřív, než to dočtu do třetiny. Dny míjí takovým fofrem, že pátek co pátek nevěřícně kroutím hlavou, že už je tu zas šabat. A smutně koukám na ty upatlaný a zaprášený okna, který jsou sice poměrně vysoko na seznamu priorit, ale stejně se k nim ne a ne dostat.
Tenhle článek jsem začala psát předevčírem ve čtvrt na deset večer, kdy konečně usnuly všechny děti. Zbývala půl hodina do Giyorova návratu z Jeruzaléma a já měla šanci dům ze stavu „po explozi“ (to myslím obrazně, nebojte, nic sem nedolítlo) dostat aspoň do „trochu větší bordel než normálně“. Prostě ideální chvíle na to si sednout ke kafi a začít psát článek. Ono mi totiž došlo, že žádná ideálnější chvíle zřejmě nebude. A zjistila jsem, že když nepíšu, moji frustraci z toho, jak nic nestíhám, to jenom prohlubuje. A popisek k fotce mojí pisatelskou potřebu neuspokojí.
Mno, co se teda děje, když se vlastně nic neděje? Antibiotika sice úspěšně zavraždila streptokoka v krku Neva i Giyory, nicméně buď streptokok nebo léčba dala jejich organismu pořádnou pecku, ze které se vzpamatovávají doteď. Únava je sice v Giyorově případě dennodenní, ale teď byla nějakou dobu enormní. A když mi Giyora odpadne na pár hodin ve chvíli, kdy se počítalo s jeho pomocí, skoro se hroutím. Zvlášť když potřebuju co pár minut utěšovat brečící tříleté dítě – Neva, jehož citlivost byla ještě dva týdny po nemoci vysoko nad obvyklým nadmíru solidním standardem. Navíc mě děsilo jeho nechutenství, tak byl mnohem víc doma než ve školce. Daniela teď nově vozím každé pondělí na devátou ráno do Naharyie na kroužek sociálních dovedností. Ani nevím, co to vlastně je, ale baví ho to. Nicméně tím pro něj ten den padá školka. A miminko, no… Prořezávají se mu horní jedničky. Nebere to extra dramaticky, ale je dost neklidnej a bez nálady. Především večer, kdy už jsem neklidná a bez nálady taky. „Kam to položíš, tam to taky najdeš“ to není od chvíle, co se naučil válet sudy. Teď už k tomu přidal i lezení v buldozer stylu. Potřeba spánku se nadále zmenšuje a někdy mám dojem, že až mizí. Nároky na zábavu rostou. Tomu se nemůžu divit, taky by mě nebavilo koukat na svět přes špinavý okna…
Samozřejmě jsem to nestihla dopsat za půl hodiny. A pak zas začal někdo brečet a zas jsem musela spát a doufat, že z těch šesti hodin do zazvonění budíku něco bude. Takže pokračování po 24 hodinové pauze.
Máme Purim. Svátek Purim se ve školkách slaví v maskách a rozdávají se pytlíky pamlsků. Kromě balíčků, co jsme museli přichystat našim dětem do školek, jsme tvořili ještě šest pro sousedy a moje kamarádky z Tal El. A pak jako poděkování za provedení gijur procesem jeden pořádný balík pro rabína a jeho ženu, další dva pro naše milé učitele Mosheho a Revital. A ještě jeden pro Giyrova kolegu z práce, jehož žena mi poslala tři moc pěkný šátky. Vymyslet, nakoupit a zabalit v tom „volném čase“, který není… Objednané kostýmy, ač s velkou slávou dorazily z Číny včas, zůstaly skoro nepoužité. Nevo svojí sovu neoblíknul ani pro fotku, Daniel v klaunovi do školky nakonec šel, ale evidentně na něj dolehl tlak spolužáků v ohozech superhrdinů a radši by byl Spiderman (což je i bez kostýmu). Hlavně že si je vybrali sami. Na oslavu v synagoze den poté si nakonec oba chlapci navlíkli masky, co jsem jim tvořila před dvěma lety – draka a pavouka. Ale tak hlavně že se bavili. Eitana ten povyk taky bavil, až moc.
Ok, tak třetí večer snahy o dopsání článku. Včera jsem šla k brečícímu Eitanovi už v půl jedenácté. A dneska se pro jistotu probral s řevem jako první, ve tři čtvrtě na deset, po půl hodině spánku. Vzbudil tím naštěstí jen Giyoru, co vytuhl u vyprávění pohádky klukům a teď se po deseti minutách zřejmě oba vrátili spát, protože v chůvičce je ticho. Bezva. Ale stejně už musím končit, protože mám fakt hlad. A z prádelny na mě pípá pračka, už třetí… A dál to už znáte :D. Takže víc o tom, jak se Purim slavil u nás v Tal El snad brzy v dalším článku :-).
Roztomilé povídání. Zajímalo by mě jak reagovalo okolí blízké i vzdálené na změnu jména? Mně také chtěli dát jiné jméno ale nakonec protože ten Český Láďa okolí vyslovovalo takovým dialektem že jsem z toho rychle udělal Vlado ale do dnes jsou tací kteří u toho „Ladja“ zůstali. Půrim sameach dětem i Vám
Vlado
Já myslím, že v Čechách na to vůbec nereagují a ani nemusí, tam zřejmě zůstanu Monika. Přece jen už na to byli zvyklí oni i já hodně let :-). A jde to těžko i tady. Musím si Yael dát do občanky a začít se tak představovat :).