Už o šabatu jsem si říkala, že si zas nutně musím sepsat něco o momentálním běhu (nebo spíš maratonu) života. Šabaty odchází pozdě a než byl klid, nebyla síla, klasika. V neděli večer tu velikánskou chuť k psaní trumfla ještě větší chuť na smažený květák, který na svou příležitost čekal dlouhé tři dny. V pondělí jsem chtěla jenom rychle setřít podlahu a pak se posadit k počítači, než probudím Giyoru a půjdem večeřet. Ale jak jsem zasedla, začal brečet Eitan a bylo po plánech. Předevčírem jsem potřebovala srovnat prádlo, aspoň částečně, už čekalo ty předchozí dva dny.. Včera skočit do supermarketu něco nakoupit. A klukům nějaký nový ohozy na svátky. Mně taky, když už po něčem běhám. A pak už bylo půl dvanácté… I tak jsem se po sprše odhodlala, když už Eitan tak pěkně spal (v kočárku). Sláva, konečně ta „vhodná“ chvíle. Jenže jsem mžourala na monitor úplně vygumovaná, písmenka se rozmazávaly a snad mi i začaly slzet oči. K bystré mysli na míle daleko a dotyk múzy by v té situaci asi musel být pořádný kopanec, abych ho vůbec ucítila. Vlastně zas bylo nejrozumnější jít honem spát, protože kdo ví, jaká bude noc. Mimino má venku už sedm zubů a i když neřve, nespokojeně se vrtí, často se probouzí a s opětovným usnutím potřebuje pomoct, pokud to rovnou nebojkotuje…
Blog a facebookovou stránku dál udržují při životě převážně barvitější komentáře k fotkám. Je to taková snaha o kompenzaci mé aktuální nezpůsobilosti vyplodit delší souvislý text.
Nestěžuju si, máme se skvěle! Všichni jsme zdraví, spokojený, máme čas se smát, hrát si, užívat si čím dál tím teplejších dnů venku. Dům je v provozu se vším, co je potřeba, auta snad zázrakem taky drží a slouží. Jenom jsou to fofry a pořád toho stíháme mnohem míň, než bychom chtěli. Kdybych každý den hodila plán na papír, myslím, že finální skóre před spaním bude v nejlepším případě na 70 procentech. Pozitivní je, že mi za tenhle mizernej výsledek nedává žádnej manažer za uši, nepřicházím tak o pololetní bonusy a nemá to celkově vliv na hladinu pocitu štěstí :-). A díky šabatům se ten kolotoč aspoň každý sedmý den na 25 hodin zastaví.
Minulý týden ve čtvrtek jsme s dvoutýdenním zpožděním konečně předali poslední purimový balík pamlsků Revital, naší učitelce z gijuru. Musela mít radost, že jí před Pesachem zas přibyl domů pytel chamecu. Jo, Pesah se blíží, mílovými kroky. Čili před umytí oken se na seznam dostává mise „dokonalého vymýcení chamecu z domu“. Těstoviny, mouku, obiloviny se snažíme spotřebovávat a nekupovat další a začínáme se zásobovat produkty košér na Pesach. Teď jsem teda zrovna ze supermarketu přinesla řepkový olej a až doma zjistila, že košér na Pesach je jenom pro luštěnino jedlíky, což my coby Aškenázové nejsme. A tak si říkám, jestli mě ten olej nepřekvapil už loni, sakra. Hm, člověk si nemůže pamatovat všechno, že jo.
Absolvovala jsem s Eitanem schůzky v obou školkách jeho starších bratrů. Vychovatelku Neva znepokojovala jeho častá absence a hledaly jsme řešení, kdy to nebude moc ani na něj ani na mě. Usoudila, že byla chyba ho od začátku nechávat až do čtyř, že je tam nejmladší a že je odpoledne prostě příliš utahaný. A dohodly jsme se, že po Pesachu ho zkusím posílat denně do půl druhé. Skoro denně, pondělky ho budu brát s Danielem do Naharyie. A čtvrtky bude možná taky doma, ehm… U Daniela se probírala jeho připravenost na první třídu. Tým se shodl jednoznačně, že inteligenčně na to má. Jenže inteligence není všechno a co se týče emoční vyspělosti a samostatnosti, má se ještě, co učit. A tady se názory týmu rozchází – část je přesvědčená, že se to za rok zlepší, protože to je jen nerovnoměrný vývoj. Část se přiklání k názoru, že nezlepší. Dostali jsme za úkol Daniela znovu objednat na kontrolu vývoje, ať se k tomu vyjádří expert. Taky jsem musela kápnout božskou, že na rodičovskou poradnu jsme se letos vybodli. Nechat si poradit není na škodu, pokud ovšem člověka rada nestojí i s cestou tři hodiny babysitter plus benzín, navíc uprostřed dne. Bylo rozumnější sebrat síly, obrnit nervy a říct si, že když jsme kluka jednou dostali právě my, určitě to s ním můžeme zvládnout (a on s námi). Přece se máme vzájemně rádi, že jo. Asi ten přístup i docela funguje, akorát nevím, jestli výdaje za čokoládu (pro mě) nakonec nepřevyšují ty dříve uvedené… :-).
Eitan se evidentně nemůže dočkat, až se bude moct honit s bráchama, a s vývojem se nijak nepárá. Správně odhadl, že po čtyřech by se z bodu A do bodu B mohl dostat rychleji než plazením, nicméně předvídavost pokulhává. Naštěstí to nevypadá, že by ho ty nepovedené pokusy, kdy se kupředu vrhá odrazem od obou rukou současně a následné tvrdě dopadá nosem na dlažbu, příliš odrazovaly. Můžu očekávat, že mi tu do měsíce bude lítat jak torpédo.
Od minulého šabatu v ložnici v noci netopíme a dokonce to vypadá, že budeme muset brzy začít chladit. I když se zima letos držela dlouho, nestihla jsem si na ni ani postěžovat. Buď byla celkem mírná nebo se jsem si za těch 8 let na tu místní protivnou zimu konečně zvykla. Mno, tak uvidíme za rok.
A máme čtvrtek. Poslední šance si splnit, co jsem si na tento týden slíbila. Ale taky poslední den pro přípravu na šabat, protože zítra nás čeká výlet na otočku do Jeruzaléma. Velký chlapce dostane švagr (já teda doufám, že hlavně švagrová :D) a my s Giyorou a Eitanem pofrčíme těch 200 kiláků do svatého města. A co je to za šílenej nápad vám napíšu příští týden. Doufám :-).
