A je to tady, školní rok skončil. Manžela ale ještě čeká dřina v podobě kurzu, který se dá připodobnit skautskému táboru. Není jen jako vedoucí, ale i manažer logistiky – autobusů, jídla a dalšího vybavení. Maká, jak se dá, už druhý týden (obvykle se dá kolem čtvrté ráno…), a i když se snaží si kluků užít, vzali jsme je mimo zahrady akorát tak kadeřníkovi. Jednou teda navštívil s Danielem místní bazén v Tal El, kde by s jarmulkou na hlavě neměl, co dělat, ale z nějakého důvodu zrovna tohle je za hranicí, kterou je ochotný akceptovat. Možná proto, že nás to stojí nějakých osm stovek šekelů, he :D. Ba ne, to si dělám srandu. Spíš je to o tom, že jednak neumí moc říkat dětem „ne“ a jednak nechce, aby kluci byli odděleni od místní dětské komunity, což se pravda dost děje. Danielovi kamarádi slaví narozeniny zásadně o šábesu, servíruje se jídlo, které není košér. Což není jakkoliv špatný úmysl, jen jsou to lidé, kteří ani neví, že by se to z náboženského hlediska nemělo, protože oslava tak degraduje šabat, nebo že košér strava není o pouhém vyřazení vepřového z jídelníčku a nesypání sýru na boloňské špagety. Já jsem se jako děcko se spolužactvem též moc nebratříčkovala, protože jsem se furt plácala u ledu (vážně, dělala jsem krasobruslení), takže mi ta vyřazenost z kolektivu nijak divná nepřipadá. Ale Giyora naopak trajdal venku s kamarády na základce pořád, má na to moc prima vzpomínky a nechce, aby o to kluci přišli. A protože jsme se rozhodli zůstat v Tal El, holt budeme muset hledat nějakej balanc mezi naší náboženskou praxí a životem v téhle ateistické osadě. Nutno dodat, že i když tu není moc takových jako my, většina obyvatel má k judaismu pozitivní vztah. V synagoze to o každém svátku žije, rabínovi se dostává vysoké úcty a skoro v každé rodině se dělá „tak trochu něco“. Pro mě je tohle zatím hrozně těžký, protože šátek na hlavě cítím jako strašně zavazující rekvizitu a pořád se hlídám, aby moje konání nehodilo blbý světlo na věřící komunitu. Navíc, když v Tal El ji s rabínem představujeme právě my, že. Shuva, paní rabínová, mi říkala, že by nás nikdo neměl soudit, protože nikdo nezná okolnosti. Tohle je krásný přístup, který by měl způsobit, že se člověk nepozastaví ani nad ultraortodoxním židem sedícím v nekošér restauraci, ale bohužel z praxe vím, že takhle to nefunguje.
Máme nové sousedy. Je to asi měsíc, možná dva, co ten dům koupili. Rodina ruského původu, včetně babičky (nevím, jestli je to celosvětový trend, ale tady v Izraeli má řada rodin ruského původu doma i babičku). Mají osmiletá dvojčata a ještě dvou a půl letého kluka. Seznámení s dětmi bylo na můj vkus dost divoký. Jejich zahrada je perfektně upravená, plná už zasazených stromů, kytek a spousty dalších připravených v truhlících, co se ještě budou sázet. A jo, sousedovic tráva je rozhodně zelenější, jak mě minulý týden upozornil Giyora. A není to jen pořekadlo značící, že závidíme, to nezávídíme, ale je to očividný rozdíl, na který by ani nebylo třeba upozorňovat :D. Děti nakukovaly přes plot na tu naší neupravenou, za to s trampolínou, bazénem, houpačkou… A tak jednou takhle odpoledne Giyora po dohodě se mnou napsal paní domu a pozval je k nám. Paní se toho chytla a že prý děti se k nám rády připojí. Jen děti. Poslala dvojčata a ani po dvou hodinách jsme od ní neslyšeli. Začínala jsem být na rozpacích, jak dlouho tu jako budou, protože kluci z nich byli tak nadšení, že příšerně řádili a já vůbec s Eitanem nemohla být na zahradě, ač se to Giyora snažil krotit, jak to šlo. Opatrně jsem se ptala Giyory, jestli to je naše zodpovědnost je poslat domů, a on mi zcela vážně odpověděl, že ano. Zlatým hřebem bylo, když po čtvrté odpoledne malej brácha přišel ze školky, už úplně bez maminky (ale s jejím vědomím) ho dvojčata přivedla s plnou plínou s sebou k nám. A že do bazénu prý nesmí. Když s tou plnou plínou začal hopsat na trampolíně, ozvala jsem se, že ho mají odvést domů přebalit. To udělali, nicméně ho přivedli s plenkou do vody a že už prý do bazénu smí. Tohle bylo přes čáru už i Giyorovi a zatrhl to, nicméně mu vedle udělal cachtání ve vaničce, na což já bych se tedy vykašlala. Paní je možná zvyklá, že zodpovědná dvojčata se o bráchu dobře postarají a že je přece vedle v domě, když bude potřeba, ale my si to jaksi stejně odmítli vzít na triko. Teď po nějaké době si to iž sedlo, hranice nastavené,prcek k nám nechodí a dvojčata si užívají víc velkého bazénu v Tal El než té naší kubíkové louže.
Eitan nechce jíst pevnou stravu. Teda vlastně žádnou stravu, ani namixovanou, jenom mlíko. Mně by to bylo i jedno a vzhledem k tomu, jak se začal hýbat, by mě ani nestresovalo, kdyby za poslední dva měsíce zhubl víc než sto gramů. Ale doktorku to na kontrole znepokojilo a vyhrožuje mi, že jestli s tím do měsíce něco neuděláme, začnou do něj rýpat. A taky prý možná nemá chuť k jídlu pro to, že je anemickej a musím mu začít preventivně dávat železo, což jsem měla od jeho asi čtyř měsíců, ale bojkotovala jsem to. Jednou teda pár kapek dostal, ale protože se ukázalo, že odmítání pevné stravy končí ve chvíli, kdy vidí křupku, což dokazuje, že chuť k jídlu má, zas s tím železem počkám, až uděláme krevní obraz a uvidíme, jestli to je vážně potřeba.
Na krevní obraz ostatně musíme oba, protože jsem včera v noci s úlekem zjistila, že plešatím. To přeháním (aspoň doufám!), ale takovou divnou malou lysinku kousek nad čelem mám. Google sice ví, co to zřejmě je, ale neví, proč se to děje a ani s nějakou případnou léčbou to nevypadá růžově. Nic moc vyhlídky, ale zjevně mi to pomůže v rozhodování, jestli nechat šátek na hlavě, heh. Tož Bože děkuji za nápovědu :-).
