Prvně jsem na téhle promenádě na jihu Nahariye byla někdy před rokem, když tu Giyora podával výklad svým studentům. Minulý týden jsem si sem skočila na 15 minut odpočinout a vypít kafe, Eitan to prospal. Tak jsem si říkala, že se tu teď stavíme znovu a dáme se na průzkum, ať z toho taky něco má. Definitivně to stálo za to! Svěží větřík, při kterém těch 35 stupňů ve stínu vůbec není znát, moře v kýčovitě tyrkysovych barvách, jak je tady na severu obvyklé, vymydlená obloha a viditelnost tak báječná, že jsme dohlédli až na bílé skály Rosh HaNikra. A co víc, hřiště hned za rohem. Sice také s odpornym gumovým povrchem, ale aspoň docela čistým. Prcek si to užil moc, vůbec se odtamtud nechtěl hnout. No nedivím se mu, i mně se tu líbilo. Jenom škoda, že jsem to neobjevila dřív. Mohli jsme dost ušetřit, protože tady je parking zadarmo :D. Budu sem ty svý velký kluky někdy muset vzít. I když už nemáme pádný důvod se k Nahariyi přibližovat.
