Původně jsem chtěla po dlouhé době napsat něco o šabatu. O tom minulém, který začínal a končil letos úplně nejpozději. Jenže od jeho odchodu na to nebyl čas a teď už pro změnu nevím, co jsem chtěla psát. Vlastně jo, honila jsem myš. Kolem půlnoci, když jsem úplně hotová zalehla a říkala si, že je divný, že i po tak dlouhé době se nějak hýbou ty igelitové pytle s oblečením, ze kterého kluci vyrostli, když jsem je na zem pokládala asi před šesti hodinami, když dojel uklízecí robot. No a pak ji vidím, jak si cupitá odkudsi směrem ke dveřím, maličká, roztomilá, jak vystřižená z filmu Ratatouille. Pohotově jsem ty dveře otevřela, protože všude jinde v domě se bude honit líp než v ložnici. Giyora opustil dřez a přišel mi pomoct. Pustili jsme z komory domů kocoura, ať to pořeší. Nepořešil nic, byl z ní u vytržení, to jo, zřejmě si říkal, jaká paráda, že taky nosíme překvápka my jemu. Poskakoval okolo, čuchal k ní, ťukal do ní packama. Myška popoběhla a pak se zasekla, zřejmě úplně zkamenělá strachy, u jednoho z odrážedel. Opatrně jsem ji chňapla za ocásek, kupodivu se nechala. Nehnutě na mě zírala těma korálkovýma mini očičkama visíc hlavou dolů, jak ji nesu ke dveřím. Odnesla jsem ji až na trávník, blízko suchého křoví maracuji, že tam ji třeba kocour nenajde. Mno, kdo ví, domů zpátky ji ale nedonesl. Tak to bylo takové šabatové pozdvižení než začal další nadupaný týden.
Giyora tu nebyl od pondělního časného rána až do čtvrtečního pozdního odpoledne. To teda fyzicky. Týden před tím a samozřejmě od ochodu šabatu až do odjezdu už tu převážně nebyl duševně. Pořád na telefonu u počítače, v dohadech, diskuzích a zprávách na whatsappu, zaznamenával poslední změny v místech odjezdu, vyjednával nové zastávky na trasách autobusů, řešil, kde koho naberou, aby ve finále posbíral všech 350 studentů s minimálně jednou zodpovědnou osobou na bus. Upřímně doufám, že si tohle nechal na krk hodit letos naposledy, protože za ty peníze navíc to rozhodně nestojí a co se z toho mohl naučit, už si odnesl.
Teď máme první část jeho absence už za sebou. Bylo to hrozný, i když se vlastně kluci nechovali až tak zle, jak to vypadalo v neděli. To byli jak neřízený střely. Nevím, jestli to bylo zmatením z toho, že tu táta tělem je a hlavou není, nebo něčím jiným, ale byla to hrůza. Nevo se začal vymezovat velmi agresivně vůči Eitanovi, což je samozřejmě tím, že žárlí, ale dokud nebude Giyora víc k dispozici, moc s tím nevymyslíme. Nasadila jsem tedy program maximální možné separace aspoň dvou starších a společný čas nás všech se snažila trávit jinde než doma. A vyšlo to, čtvrtečního večera jsme se dožili všichni bez úhony a dokonce zdraví.
Máme za sebou rozlučkový večírek v Nevoušově školce, co se konal v úterý večer. To bylo překvápko, protože jsem s tím nevím proč počítala na středu… Když mi při úterní ranní předávce vychovatelka říkala, že se večer uvidíme, málem mě trefilo. Babysitting byl vyjednanej na středu… Takže rovnou ze školky jsem mazala koupit svůj podíl na hostinu. Ženský mě šetřily, věděly, že jsem sama, čili to bylo 10 pita chlebů nakrájených na půlky a balík jednorázových lžiček. A do toho jsem se snažila vyjednat přehození hlídání. Vyšlo to, Daniel byl u Golana, nejstaršího nevlastního bráchy. A s námi jela babysitter, že bude okolo vozit kočárek s Eitanem a zavolá, kdyby něco. Desetiminutovou cestu nehoda natáhla na hodinu, to byl parádní start. Eitan část jízdy prořval a část prospal. Ve školce na nás čekali, začínalo se asi o dvacet minut později. A bylo to sice pěkné, ale dloooouhééé. A když přišlo na Nevovu oblíbenou část – jídlo, začal se o jídlo hlásit i Eitan… A babysitter se hlásila taky, že musí být do 19:45 zpátky v osadě. Nevo sezobl pár třešní a chňapl kus koláče na cestu, Eitan si cucnul, což mu nestačilo, ale na víc nebyl čas, takže řval i zpátky. Naštěstí cesta byla volná a trvalo to jen těch deset minut. Jak to vypadalo pak, když jsem si je ve třičtvrtě na osm přivezla všechny tři unavené, špinavé a hladové domů, ani nebudu popisovat, protože jsem to (asi radši) zapomněla. Až do půl desáté vzhůru vydržel každý z těch tří večerů aspoň jeden, čili to určitě nebylo jinak…
Další podobná akce nás čekala ve čtvrtek odpoledne ve školce u Daniela. Tam už měl dorazit i Giyora. Babysitter přišla k nám domů si hrát s Nevem a já počítala s tím, že o Eitana se prostřídáme s manželem. Navíc je tam ve školce jenom hrstka dětí a jedno mimino navíc skousnou. Až den předtím jsem si uvědomila, že i tam určitě něco musím nést, znovu zkontrolovala e-mail a zjistila, že kromě všeho, co jsem ve čtvrtek dopoledne chtěla stíhnout, to ještě bude muset být pečení nějakého koláče, uf. Spolu s Eitanem zavěšeným v šátku na břiše jsme umíchali super rychlou pomerančovou buchtu, která nevypadala až tak vábně, ale dětem chutnala moc. Táta byl pro Daniela to nejlepší překvapení, zářil štěstím a bavil se. Eitan spokojeně prozkoumával zařízení školky a dle předpokladu tam nikomu nepřekážel.
Giyora se stihl vykřičeným hlasem pár větami podělit o hlavní body svého výletu, jako třeba dva hospitalizovaní studenti po kousnutí štíra hned první noc a zranění nožem na holeni (ne, nešlo o teroristický útok, ale balení polní kuchyně na další stanici). No jo, vím, chápu, nám vlastně bylo fajn, rozhodně to může být horší. A snad nebude a dáme to zas :-).
Původně jsem chtěla po dlouhé době napsat něco o šabatu. O tom minulém, který začínal a končil letos úplně nejpozději. Jenže od jeho odchodu na to nebyl čas a teď už pro změnu nevím, co jsem chtěla psát. Vlastně jo, honila jsem myš. Kolem půlnoci, když jsem úplně hotová zalehla a říkala si, že je divný, že i po tak dlouhé době se nějak hýbou ty igelitové pytle s oblečením, ze kterého kluci vyrostli, když jsem je na zem pokládala asi před šesti hodinami, když dojel uklízecí robot. No a pak ji vidím, jak si cupitá odkudsi směrem ke dveřím, maličká, roztomilá, jak vystřižená z filmu Ratatouille. Pohotově jsem ty dveře otevřela, protože všude jinde v domě se bude honit líp než v ložnici. Giyora opustil dřez a přišel mi pomoct. Pustili jsme z komory domů kocoura, ať to pořeší. Nepořešil nic, byl z ní u vytržení, to jo, zřejmě si říkal, jaká paráda, že taky nosíme překvápka my jemu. Poskakoval okolo, čuchal k ní, ťukal do ní packama. Myška popoběhla a pak se zasekla, zřejmě úplně zkamenělá strachy, u jednoho z odrážedel. Opatrně jsem ji chňapla za ocásek, kupodivu se nechala. Nehnutě na mě zírala těma korálkovýma mini očičkama visíc hlavou dolů, jak ji nesu ke dveřím. Odnesla jsem ji až na trávník, blízko suchého křoví maracuji, že tam ji třeba kocour nenajde. Mno, kdo ví, domů zpátky ji ale nedonesl. Tak to bylo takové šabatové pozdvižení než začal další nadupaný týden.
Giyora tu nebyl od pondělního časného rána až do čtvrtečního pozdního odpoledne. To teda fyzicky. Týden před tím a samozřejmě od ochodu šabatu až do odjezdu už tu převážně nebyl duševně. Pořád na telefonu, v dohadech, na mailu, zaznamenával poslední změny v místech odjezdu, vyjednával nové zastávky na trasách autobusů, řešil, kde koho naberou, aby ve finále posbíral všech 350 studentů s minimálně jednou zodpovědnou osobou na bus. Upřímně doufám, že si tohle nechal na krk hodit letos naposledy, protože za ty peníze navíc to rozhodně nestojí a co se z toho mohl naučit, už si odnesl.
Teď máme první část jeho absence už za sebou. Bylo to hrozný, i když se vlastně kluci nechovali až tak zle, jak to vypadalo v neděli. To byli jak neřízený střely. Nevím, jestli to bylo zmatením z toho, že tu táta tělem je a hlavou není, nebo něčím jiným, ale byla to hrůza. Nevo se začal vymezovat velmi agresivně vůči Eitanovi, což je samozřejmě tím, že žárlí, ale dokud nebude Giyora víc k dispozici, moc s tím nevymyslíme. Nasadila jsem tedy program maximální možné separace aspoň dvou starších a společný čas nás všech se snažila trávit jinde než doma. A vyšlo to, čtvrtečního večera jsme se dožili všichni bez úhony a dokonce zdraví.
Máme za sebou rozlučkový večírek v Nevoušově školce, co se konal v úterý večer. To bylo překvápko, protože jsem s tím nevím proč počítala na středu… Když mi při úterní ranní předávce vychovatelka říkala, že se večer uvidíme, málem mě trefilo. Babysitting byl vyjednanej na středu… Takže rovnou ze školky jsem mazala koupit svůj podíl na hostinu. Ženský mě šetřily, věděly, že jsem sama, čili to bylo 10 pita chlebů nakrájených na půlky a balík jednorázových lžiček. A do toho jsem se snažila vyjednat přehození hlídání. Vyšlo to, Daniel byl u Golana, nejstaršího nevlastního bráchy. A s námi jela babysitter, že bude okolo vozit kočárek s Eitanem a zavolá, kdyby něco. Desetiminutovou cestu nehoda natáhla na hodinu, to byl parádní start. Eitan část jízdy prořval a část prospal. Ve školce na nás čekali, začínalo se asi o dvacet minut později. A bylo to sice pěkné, ale dloooouhééé. A když přišlo na Nevovu oblíbenou část – jídlo, začal se o jídlo hlásit i Eitan… A babysitter se hlásila taky, že musí být do 19:45 zpátky v osadě. Nevo sezobl pár třešní a chňapl kus koláče na cestu, Eitan si cucnul, což mu nestačilo, ale na víc nebyl čas, takže řval i zpátky. Naštěstí cesta byla volná a trvalo to jen těch deset minut. Jak to vypadalo pak, když jsem si je ve třičtvrtě na osm přivezla všechny tři unavené, špinavé a hladové domů, ani nebudu popisovat, protože jsem to (asi radši) zapomněla.
Další podobná akce nás čekala ve čtvrtek odpoledne ve školce u Daniela. Tam už měl dorazit i Giyora. Babysitter přišla k nám domů si hrát s Nevem a já počítala s tím, že o Eitana se prostřídáme s manželem. Navíc je tam ve školce jenom hrstka dětí a jedno mimino navíc skousnou. Až den předtím jsem si uvědomila, že i tam určitě něco musím nést, znovu zkontrolovala e-mail a zjistila, že kromě všeho, co jsem ve čtvrtek dopoledne chtěla stíhnout, to ještě bude muset být pečení nějakého koláče, uf. Spolu s Eitanem zavěšeným v šátku na břiše jsme umíchali super rychlou pomerančovou buchtu, která nevypadala až tak vábně, ale dětem chutnala moc. Táta byl pro Daniela to nejlepší překvapení, zářil štěstím a bavil se. Eitan spokojeně prozkoumával zařízení školky a dle předpokladu tam nikomu nepřekážel.
Giyora se stihl vykřičeným hlasem pár větami podělit o hlavní body svého výletu, jako třeba dva hospitalizovaní studenti po kousnutí štíra hned první noc a zranění nožem na holeni (ne, nešlo o teroristický útok, ale balení polní kuchyně na další stanici). No jo, vím, chápu, nám vlastně bylo fajn, rozhodně to může být horší. A snad nebude a dáme to zas :-).
