Než doupravím ke zveřejnění popis letošní stavby suky před Svátkem stánků, je tu pár aktualit.
Nevo absolvoval svou první návštěvu holiče. Tušila jsem, že to bude drama, ale už to jinak nešlo. Minulý týden jsem ho ve vaně ostříhala a protože jsme nevzládli víc než ofinu a trochu nad ušima, vypadal jak zpěvák z osmdesátých let. Teď to má jak tenisák a z mého téměř dvouletého mimina je definitivně kluk.
Od Yom Kipur rozjíždíme proces mé konverze k judaismu. Mluvili jsme s rabínem u nás ve vesnici, který je ochotný nám pomoci, nicméně začít stejně musíme u vrchního rabinátu v Haifě. Rabín Šor už nám asi před pěti lety založil spis, ale doteď to z různých důvodů stagnovalo. Jsem zvědavá, jestli během následujícího roku pochopím, jak se dá 25 hodin postit – nejíst a nepít (!) – s dvěma malými dětmi, když manžel je navíc většinu dne v synagoze. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že to zkusím, ale zlomila jsem se už po dvou hodinách úporného vysvětlování, jak věci řešit jinak než strkáním a bušením do druhého, házením hraček na zem a jekotem. Článek o tom, jak probíhal náš první pokus o držení šabatu bude následovat (jestli ho sepíšu dřív, než tu hrůzu zapomenu).
Přišel první déšť. Na tuto skutečnost mě upozornily mokré kočičí stopy vedoucí z prádelny… k totálně mokré kočce! Než se mi jí povedlo odchytit do osušky, úspěšně mi poťapala celý obývák. Před druhou kočkou, prosebně vzhlížející přes francouzské okno dovnitř, jsem nekompromisně zatáhla žaluzie a poslala jí, ať jde domů prádelnou, která už byla zevnitř zavřená a vybavená ručníky na zemi. Odtamtud jí po dvaceti minutách můžu vpustit suchou. Další nepříjemnou známkou deště je mokrý flek v rohu obýváku na stropě. A to i přes Giyorovu několikahodinovou práci na střeše ve snaze právě tomuto zamezit. Od srpna s napětím čekal, jestli to teda už letos bude dobrý. Ono je to dokonce horší, jak sám konstatoval… Začíná to pro mě protivnější roční období a mám zas o něco menší chuť si zvát návštěvy. V Izraeli se totiž nepřezouvá… U nás doma ano, ale žádat o to hosty mi většinou připadá trapné.
Čas strávený s Nevem je moc fajn. Jak zajistit pohodu Danielovi, abychom si ji pak mohli užívat i společně, je pro nás stále výzva a nezřídka z toho máme nervy na pochodu. Jinak po večerech dál píšu, háčkuju, uklízím, přerovnávám, organizuju, surfuju po netu a chatuju s kamarády. Podle toho, na co je zrovna chuť a síla.