Další šabat za námi. Notebook i telefon zůstaly 25 hodin netknuté, i když mám pořád abstinenční příznaky. Háčkování nahradilo čtení, což mi určitě nemůže uškodit.
Páteční večeře u rabína je za námi a vůbec to nebyla exotická zkušenost. Stejně tak obavy z naklizeného domu a způsobně se chovajících dětí nebyly na místě. A navíc se zouvají, tudíž jsem se tam cítila vysloveně jako doma. Kromě Shuvy a jejich 4 dětí tam byla ještě její švagrová s desetiměsíční holčičkou. Přišla jsem s klukama před půl sedmou, blízko předpokládanému návratu drahých poloviček ze synagogy, a děti se nadšeně vrhly na cizí hračky. Bez chlapů jsme nakonec zůstaly skoro hodinu a povídaly si, co to mezi pobíháním mezi dětmi šlo. Daniel potřeboval 2x na toaletu, tak jsem si nemohla nevšimnout předtrhaného toaletního papíru. Vida, tak tohle není kec, trhání toaleťáku se fakt považuje za práci. Večeře nebyla nijak extra slavnostní, ale moc dobrá: běžný zeleninový salát, masové kuličky v rajčatové omáčce, kuřecí kousky v gyros stylu, zapečené brambory a plněné papriky. Možná to pro české čtenáře zní nadstandardně, ale tady to není nic, z čeho bychom mohli mít dojem, že si z naší návštěvy dělali hlavu. Po příchodu chlapů ze synagogy se zpívalo. To naše kluky absolutně nezaujalo a věnovali se dál své zábavě – Daniel probíral zásobu traktorů svého vrstevníka, zatímco ten tančil s tatínkem a svými dvěma sestřičkami něco na způsob „kolo, kolo mlýnský“, a Nevo chodil po schodech nahoru a dolu. Já bych se zapojila ráda aspoň čtením toho, co se zpívalo, ve svojí do češtiny přeložené modlitební knížce, ale protože Nevouš už byl „pádově“ unavenej, seděla jsem na schodech ve snaze zabránit tragédii. Když jsme se sešli u stolu, kluci se začali prát o kočárek jedné z holčiček. Odchod domů se povedlo oddálit dotlačením kočárku druhé z holčiček, a tak se kluci mohli honit navzájem. Po kiduši jsme je přesvědčili na cucnutí sladkého nealko vína, to si dají říct vždycky. Pak si nechali obřadně umýt ruce a Daniel ochutnal kus ukrojené chaly. Po pronesení požehnání chlebu, samozřejmě. Pak už byla tak nějak volná zábava, jedl, kdo zrovna mohl. Většinou jeden z páru běhal okolo dětí a druhý do sebe rychle něco házel. Připomínalo mi to atmosférou večeři u švagra, který je ale úplně nevěřící. Holt Izraelci, no :-). Najedli jsme se během 15 minut, pak už přetažené kluky nebylo možné jakkoliv korigovat, museli jsme jít. Rychlé rozloučení, čokoládový dezert do pusy mezi dveřmi (samozřejmě nemléčný, ale luxusní) a hurá domů.
S Shuvou jsme si slíbily sraz v týdnu, když budou děti spát, abychom měly šanci víc probrat. Tak to musím mezi hodiny Tóry a snad brzy i hebrejštiny po večerech zařadit do programu :-).