V červenci a v srpnu tam zcela jistě bylo permanentně narváno, tak jsme si pro jistotu počkali na září. A šli zkontrolovat, jak to u potoka Kziv po těch nájezdech tisíců návštěvníků vypadá. A světe div se – dobře! Vody proudí méně než v květnu, kdy jsme tu byli naposledy, ale pořád je jí dost. Znečištěné to nevypadalo a v hlubších místech se stále rojí rybky. Vydali jsme se rovnou k horní části, všichni po cestě. Klukům jsme stihli připomenout včas, jak to klouže, a Nevo s přemýšlivě nakrčeným obočím dosvědčil, že si ten pád z minula pamatuje. Dozrály ostružiny, které takhle při čtvrtečním odpoledni byly podél cesty pěkně na dosah. Lehce mě to s Nevem pozdrželo na cestě a Giyora s Eitanem v nosítku a Danielem nám utekli. Nevovi to nedalo, aby nepopoběhnul – a už ležel znovu. Rozmázl se kousíček před místem, kde se voda přelévá přes cestu, takže jsme se tam zasekli a oplachovali mu odřeniny. Za doprovodu jeho hysterického pláče, jak jinak. A usoudili jsme, že je to vlastně dostatečně skvělý místo a nikam dál se táhnout nemusíme. Když se Nevo zklidnil a začal tu krásu okolo zas vnímat, spontánně jsme se pustili po proudu vody zpátky. Cestou jsme potkali osazenstvo dalších asi pěti aut, co jsme zaregistrovali na parkovišti. Všem Daniel musel oznámit, že měl předevčírem narozeniny a už je mu šest. Eitan chtěl jít celou dobu vodou jako Daniel a rozčiloval se, kdykoliv jsem ho vzala do náruče. Což bylo často, protože chodit může jen s mojí pomocí, a mně to v předklonu pochopitelně bavilo míň.
Do auta jsme došli po krásně strávené hodince a půl. No neberte to, když je to zadarmo, že jo :-).
