Není to tak dramatické, jak by napovídal název, ale boj to je, ne že ne. S režimem, co se marně snažím nastavit Eitanovi. A s institucemi, pod které spadají školky. Ta Nevova, přesněji řečeno.
Je to jak tak koukám už dva týdny, co jsem Eitana začala učit to polední spaní. Nejde to. Je evidentně odpůrce jakéhokoliv režimu. Učí on mě, trpělivosti a sebeovládání, jak jinak. Matraci má moc rád, čtou se na ní knížky, cucá se mlíčko, maminka zpívá, hladí ho, masíruje, samý fajn věci. Ovšem spinkat, to ne, k tomu matrace vůbec neslouží. Přebalené a spokojené miminko se slastným výrazem, které mi právě po zjevných známkách únavy usnulo při kojení v náručí, opatrně přesouvám na tu parádní provizorní postýlku, obloženou pěnovým puzzle a měkoučkými plyšáky z Ikea. Přesně ve chvilce, kdy by se mohlo zdát, že přesun byl úspěšný, Eitan vytřeští oči, jakoby právě dostal od matrace elektrický šok. Začne vřeštět a jde okamžitě do sedu. Upřeně na mě zírá a vřeští. Když se ho pokouším jemně vrátit do lehu, vřeští víc. Když na něj jenom koukám, začne vřeštící lézt ke mně. Chjo, něco dělám špatně, určitě.
Během hodiny dojde ještě k dvěma až třem neúspěšným pokusům, až už to nemá cenu, protože se blíží čas, kdy jedeme pro bráchy do školky. Eitan si během té doby obvykle vydrží hrát bez mojí asistence, zřejmě vědom si napjaté atmosféry. Objevuje nové tiché činnosti, jako reorganizaci šuplíků s oblečením, šplhání na stoličku nebo zkoumání obsahu botníku. Asi je jasný, co pak dělám já, místo abych aspoň mírně pokročila s navalujícími se domácími pracemi…
Kluci si zvykají na režim ve školkách a my bojujeme se systémem. Protože jsem s Eitanem doma, není důvod, aby velcí zůstávali ve školce denně do čtyř. Na druhou stranu jsem ale chtěla, aby ve školce obědvali a aby měl Nevo jeden den v týdnu možnost zůstat do konce a jít navštívit kámoše nebo skočit s dětmi ze školky na hřiště. S Danielem jsem plánovala to samé. Plus sem tam zas nějaký den se mnou a Eitanem doma, aby toho na kluky nebylo moc, nešíleli a nestonali, protože to pak šílím já. V Danielově školce s vyzvedáváním ve dvě po obědě neměli problém, i když to není podle jejích pravidel. Když jsem viděla, že na dvacet dětí ve věku 3 – 6 let dohlíží v družině dvě babičky, usoudila jsem, že ani ten jeden den do čtyř nebudu riskovat. Naivně jsem si myslela, že dřívější vyzvedávání nebude problém ani u Neva. Omyl. Školky nespadají pod stejnou instituci a Nevoušova umožňuje vyzvednutí v půl druhé před obědem nebo ve čtyři. Nic mezitím. Ha, teď babo raď. Připravit o obědy Neva i Daniela? Čekat půl hodiny s Nevem, než Daniel dojí? Přesunout Neva do školky k Danielovi, když v té svojí už je veterán a má to tam rád?! Nakonec jsme napsali podle instrukcí od manažerky školky e-mail šéfce školství o povolení. Prý to neschválí, jestli nemáme pádný důvod. Hmmm… Pádný důvod jsme nevymysleli, ale požádali jsme o vyzvedávání Neva ze školky ve dvě třikrát v týdnu (jednou bude do čtyř a to jednou, to už se uvidí). Zatím jsme nedostali odpověď, ale všichni jsou spokojeni. Odezvy se zřejmě dočkáme až po podzimních svátcích, což je tu dobrým zvykem, že do té doby se nic moc neřeší. Čili na konci října, ehm.
Mám za sebou první třídní schůzky, kde jsem byla sama bez Giyory, uf. Říkám „uf“, protože tady na schůzkách kromě vychovatelek mluví hodně i rodiče. To vždycky zajišťoval můj výřečný muž, ale na schůzky do Danielovy ortodoxní školky byly pozvané JEN maminky. Nebudu tu rozebírat důvody, protože je neznám. Prostě to tak je ;). Po vyplnění formulářů jsme si sedly do kruhu a měly si vybrat z tácu plného různých bonbonů ten, který nejvíc charakterizuje našeho potomka. Pod heslem „sladcí jsou všichni a všechny je máme rádi, ale každý má svá specifika“. No a následně všem vysvětlit, proč jsme si vybraly právě ten. Daniel vyfasoval tvrdou modrou kouli s čokoládovou náplní a mandlí uvnitř a komentářem, že koulet se „správně“ bude jenom mezi jasně a pevně danými mantinely (což není sranda, páč se je pořád bude pokoušet prorážet), které se nesmí nastavovat silou, ale vlídně a s maximem informací. V takovém prostředí bude možné odhalit skvělou náplň uvnitř, neboť získá dostatečnou sebejistotu a bude ochotný spolupracovat, pomáhat a plnit úkoly. Podle učitelek jsem to vystihla. S tvrdou slupkou tam byla ještě jedna holčička, tak snad na sebe ti dva nebudou příliš narážet a ty ostatní „gumový“ bonbónky nepomačkaj… :D.
Na schůzi Neva šel Giyora, protože tak jsme na rozdíl od toho druhého případu nebyli nuceni absolvovat náročnou misi – přenechání dvou větších kluků babysitter, cestu do Ahihud s Eitanem, kterého měl pak Giyora na krku v autě, zatímco já schůzovala. Mno, ale možná by to bývalo stálo za to. Protože ačkoliv věřím, že se manžel snažil dávat pozor, nepředal mi pětadevadesát procent informací, které tam dostal. Ještě že existuje whatsapp skupina, kde maminky leccos řeší. Mno, nechci generalizovat, ale hádám, že právě možnost takového důsledku má co dělat s požadavkem, aby přišly jenom maminky, hehe.
Co se týče rozdílů mezi náboženskou školkou, kam dochází Nevo, a ortodoxní (charedi), kde je Daniel, není jich zrovna málo. Budova ortodoxní školky je stará, má maličkatej dvoreček a bezpečnostní místnost není její součástí. V případě poplachu se děti mají evakuovat do krytu vzdáleného sice jen pár desítek metrů, ale během cvičení to nezvládli za dobu kratší pěti minut. Což je jako hloupý vtip, protože když zazní sirény, na úkryt mají třičtvrtě minuty… Vychovatelky nás ale na schůzi ujistily, že jestli bude válka, děti do té školky stejně chodit nebudou. Kromě tohoto nepříjemného bezpečnostního aspektu a faktu, že na dvorečku víc stojí frontu na houpačku, než aby se hýbaly, je vůbec nechodí venčit na procházky a celkově se podle nás dost málo vyběhají. Už chápu, že když Daniela přivezu domů, lítá tu jak splašenej. Výzdoba školky a náplň studia je zaměřená výhradně na judaismus. Nemyslím, že je na škodu všechny ty věci vědět a hlavně nové písničky se Danielovi líbí moc, ale i tak máme dojem, že to je pro ty prcky moc přísný. A na úkor poznávání přírody, s čímž nesouzníme nejen my s Giyorou, ale i další rodiče. Manažerka na schůzi přiznala, že ona je z města a do přírody ji musí někdo dokopat, že na to není. Ale slíbila, že se pokusí s tím něco udělat. Jestli ne, bude zřejmě Daniela během školního roku čekat další přesun.
Rozdíly hezky ilustrují už dekorace vchodových dveří. Zatímco u Neva je to krásný barevný obrázek se spoustou postaviček a komentářem „Každý jsme jiný a všichni jsme si rovni“, Daniel při vstupu míjí obrovskou kresbu židovského chlapce. U prvních dveří má napsané „Požehnání školky“ a u druhých „Požehnání pro učitelky ve školce“. Číst většina dětí neumí, takže ač je to pěkné, moc si z toho nevezmou. Drobné do kasiček pro potřebné (cdaka) se nosí v obou školkách. A lístečky s poznámkami o tom, co se dětem povedlo, co milého se jim stalo nebo co dobrého udělaly, také.
Fíha, to jsem se rozepsala o školkách. A to není všechno. Na školkové téma se tu rozhodně objeví víc článků!
