Stalo se vám někdy, že jste s optimistickým očekáváním vyrazili na nějakou akci a ve finále z toho bylo faux pas a nejlépe jste se cítili ve chvíli, kdy jste za sebou po návratu domů zaklapli dveře? Mně zrovna včera.
Absolvovala jsem pokus o mírnou socializaci s částí české komunity žijící v Izraeli. Využila jsem pozvání velvyslance a jeho paní k návštěvě Českého domu v Jeruzalémě u příležitosti oslavy Dne české státnosti. Jela jsem sama s Eitanem a doufala, že bude spolupracovat nebo že se najde aspoň jedna podobně šílená matka, co se přižene sama s batoletem, aniž by tam někoho znala. Nestalo se tak. Navázat řeč s kýmkoliv bylo nemožné, protože každý normální člověk si k hovoru zvolí osobu, se kterou se může bavit z očí do očí a neznechucovat se pohledem na mimino, které kličkuje po zemi mezi záplavou dámských lodiček, hrabe po každém vajglu (nebylo jich tam naštěstí moc :-)) a zabejčeně se dokola vrací k odpadkovému koši, jakožto nejzajímavějšímu objektu v okolí. A když se ho maminka pokusí zvednout alespoň při znění státní hymny, vzteká se tak, že ho raději zase rychle položí… Prý když už jsem ho odtáhla z té parádní travnaté plochy vedle parkoviště, ať ho laskavě nechám aspoň zkoumat. Nemůžu se za to na něj zlobit, ale neměla jsem k tomu, ehm, moc daleko.
Po mé zatím nejdelší mezeře návštěvy Čech i vlajka u vchodu do Českého domu vyvolala příjemné mrazení, kapela výborně hrála a hosté si užívali bohatého a jistě chutného občerstvení. Kromě mě. Ač mi paní velvyslancová, Veronika Stropnická, a její dcera Agáta přeochotně nabízely, že mi mimino podrží, abych se mohla najíst, bez sebemenšího náznaku obav, že je ten malej mrzout poslintá nebo si utře nudli do jejich krásné večerní róby, představa, že se budu ládovat za řevu Eitana byla horší než hlad. Ale bylo to od nich fakt moc hezký, strašně si toho vážím a patří jim ode mě obrovský dík!
I cesta zpět domů stála za to. Navigace ukazovala dvě a čtvrt hodiny se čtyřiceti šekely mýtného nebo dvě a půl hodiny zdarma. Cukla se mnou lakota a vydala se možností číslo dvě. S jednou zastávkou u benzínky na kafe jsem domů putovala něco přes tři hodiny. Troubení předjíždějícího auta upozornilo na absenci světel. Hm, zřejmě nebylo po těch zhruba sto kilometrech první. Ale kdo si má všimnout, když v Izraeli řidiči netrpělivě troubí i na semafor, že už má naskočit zelená, že :-).
Dojeli jsme v pořádku, to je nejdůležitější. Manžel byl ještě vzhůru a ochoten naslouchat převážně negativnímu shrnutí mého výletu. Klika, že jsem ho chytla ve chvíli, kdy právě vypl televizi, jinak by tomu asi ještě přidal, heh.
Musela jsem si to zaznamenat, abych si pamatovala, že si to příště musím líp naplánovat. I když na další pokus o socializaci budu myslím chvíli nabírat dech.
