Po roce marného snažení skloubit práci na plný úvazek, dlouhé dojíždění, manželovy příležitostné školní výlety a kurzy a dvě malé často marodící děti, je jasné, že takhle to dál nejde. Mé i zaměstnavatelovo trápení je tedy oficiálně u konce a od 6. srpna jsem s manželem na prázdninách. Ty jeho končí k poslednímu v měsíci a moje se ke stejnému datu promění v mateřskou dovolenou (samozřejmě neplacenou), protože mé skoro dvouleté mládě z důvodu nasazení úsporného režimu nenastoupí do jeslí. A ze stejného důvodu starší nebude chodit do družiny, tak je od dvou odpoledne budu mít doma oba. Maluju si, jak se mi to bude líbit, jak si kluky užiju a kdyby to přece jen bylo moc náročné, tak manžel je přece už ve čtyři doma.
Mimo jiné to znamená, že můj současný blog by zasloužil nový titul, asi něco jako „Deník Česko-izraelské matky“, protože v rámci udržení alespoň základní intelektuální aktivity sem hodlám přispívat minimálně jednou týdně.
Za těch 8 měsíců, co jsem sem nenapsala ani čárku, se toho zas tak moc nezměnilo. Dny v týdnu bývaly jednotvárné – děti do školek, my do práce, děti ze školek, sprint okolo dětí. A po jejich usnutí při večeři opět práce. Sobotní výlety v zhruba hodinové vzdálenosti od domu, aby se děti po cestě vyspaly a my si mohli popovídat. Cílové destinace se podle počasí postupně měnily z terénů pro tříkolky na prameny potoků, řek a různé sladkovodní nádrže (spíš nádržky tady teda), jak sluníčko víc a víc hřálo. Stereotyp ale často nabouraly stonající prckové, různé schůzky ohledně Danielova vývoje, rodičovská poradna a návštěvy rozličných zdravotních specialistů. Do toho Giyorovy školní výlety, které nezřídka trvaly celý týden a já tak byla na vše sama bez pomoci.
Daniel v mluvení sice skvěle pokročil, nicméně na něčem se s ním domluvit je pořád oříšek. Když se naštve, je neuvěřitelně vynalézavý v tom, jak nás nebo pečovatelky ve školce, vytočit. A protože často uspěje, vývoj kupředu v tomhle směru pořád skřípe. Tady je prostě evidentní úměra mezi pokrokem naším a jeho :).
Nevo zas už pár měsíců trénuje naší trpělivost svým věčným „já sám, já sám“. Oceňuji jeho snahu o nezávislost, ale pokud se například 20 minut snaží sám zapnout pás dětské bezpečnostní autosedačky, který prostě sám zapnout nemůže, a pokaždé, když k pásu přiblížím své ruce, se za důrazného ječení „já sám, já sáááááááám“ zmítá v sedačce tak, abych já neměla šanci, je to trochu o nervy, že jo. Ale jinak je s nima sranda a občas si už vydrží hrát i pár minut bez toho, aby jeden druhého něčím majznul.
Tak jo, to by bylo pro začátek mé nové životní etapy – po dlouhých 10 letech bez Amdocsu.
