Příští stanice Kabri – budeme se stěhovat do kibucu?

„Nějakou jemnou čelenku třeba nemáš?“ změřil si manžel v autě nedůvěřivě můj pečlivě uvázaný velký šátek.

„Asi ne.“ odpovídám po pravdě, ale hledám v báglu, protože občas tam jako záloha bývá. „Nemám“ potvrzuji. „Mám to sundat?“ ptám se obočím zdvihnutým v úleku.

To nejsme na výletě v zahraničí, ale jedeme o pár kilometrů dál severně do kibucu Kabri, kde Giyora sedm let bydlel a vyhodnotil ho jako top místo pro žití. Vychválil ho až na půdu a teď tohle.

„Mají něco proti věřícím? Jestli ano, tak tam děti rozhodně vyrůstat nebudou!“ podávám jasně odmítavé stanovisko.

„Ale neee, nesundavej. Oni nic proti věřícím nemají, jen na ně nejsou zvyklí.“

„No tak si zvyknou.“ uzavírám s úšklebkem. Manžel, sám s jarmulkou na hlavě, se směje. „Ale jo, ať si zvyknou. Jen se možná… no… leknou. Uvidíme.“

Nelekli se. A kupodivu bychom tam nebyli sami věřící. Kabri působí opravdu jako prima adresa. Základka a střední škola pověstné kvality přímo v místě bydliště – to je ve vesničkách na severu Izraele nadstandard samo o sobě. Do Nahariye, kde muž pracuje, sotva 10 minut cesty. Podobná nadmořská výška jako Tal El nabízí rozhled do půvabné krajiny Dolní Galileje. I tady by se západy slunce fotily jedna radost.

Giyora mě upozorňoval dopředu, že „koupit v téhle zemi pozemek není vůbec žádná legrace“. Je to tak, zvlášť kibucy s dobrým jménem si své obyvatele extrémně pečlivě hlídají. Když už se otevře kus půdy pro stavby, obvykle se prodává jen potomkům usazených rodin. Pak přijdou na řadu lidé, co si bydlení dlouhodobě pronajímají a komunitě se zamlouvají. Giyora už jednou nabídku dostal, ale jak na potvoru přesně ve chvíli, kdy se mu konečně povedlo získat pozemek v Tal El blízko dětí z prvního manželství. Je to tedy asi 10 let zpátky, co ji musel odmítnout, ale věří, že by se mohlo poštěstit i podruhé. Jeho velkorysý plán zní najít si v Kabri podnájem, pronajmout náš dům v Tal El, což by nám měsíční platby s přehledem mělo pokrýt, a doufat, že nás komunita přijme a že dostaneme možnost tam vystavět náš další dům. Já se sice obávám, že to neklapne, ale kdybychom tím neměli nic ztratit, nechala bych se na pokus přesvědčit.

Nabízený byt se nacházel v prvním podlaží postaršího domu o čtyřech bytových jednotkách. Sousedi naproti, sousedi pod ním. Byl po částečné rekonstrukci a kromě prostorného obýváku s nepěknou kuchyní měl dva malé pokojíčky, bezpečnostní místnost, co by šla využít jako třetí pokoj, pidi koupelnu se sprchovým koutem a balkon – velký balkon s uchvacujícícm výhledem, jednoznačně tím nejlepším z celého kibucu, co dával okamžitě zapomenout na všechny vyjmenované nedostatky. Giyora se vybavoval se synovcem majitele na balkoně, Eitan rejdil po prázdných místnostech a kontroloval, kde může rozsvítit, zatímco já přemýšlela, jak by se nás pět ráno vystřídalo v té prťavé koupelně.

Strkanice kluků v představách neděsily jen mě, ale zjevně i majitele, se kterým jsme se po návštěvě telefonicky spojili. Když mu Giyora oznámil, v jakém věku máme děti, okamžitě nás poslal do háje. Teda ne tak moc ostře, jen přišel s pohádkou, jak bere ohledy na postarší pár, co je v pronájmu ve spodním bytě a potřebuje klid. To si ale protiřečil se synovcem, jak ho Giyora přátelsky upozornil, čili se nás pokusil zbavit astronomicky přetaženou cenou nájmu. Přiznávám, že být perspektivní bezdětný pár pracující v hi tech, asi jako jsme byli před osmi lety, nejspíš bychom se domluvili :D.

Ale tak teď jsme jinde, že. O tři děti více a jeden a čtvrt platu méně :-). Prozatím se tedy nikam nestěhujeme. Ono jako upřímně – nebylo to teď vůbec v plánu, heh. Giyora mi prostě chtěl ukázat kibuc, obnovit kontakty, které tam dříve měl, ukázat tam nás (tu tišší část rodiny, Neva a Daniela jsme odložili do školek :-)) a zjistit, co se za těch deset let změnilo.

Byt jsme tedy odmítli, ale už máme dva další kontakty na podnájem. Až tam pojedeme znovu, tak vám tam i něco vyfotím. Přiložené foto jsem si půjčila z inzerátu :-).