Dva týdny, kdy jsou děti zpátky ve školkách a můj svět se vrátil do stejných kolejí, jako před koronou. Nevo i Daniel jsou prozatím z obnoveného setkávání s kamarády tak nadšení, že se nedožadují pauzy v docházce, a já jim to prozřetelně nenabízím. Protože Giyora zatím jen vyučuje frontálně, výlety ještě povolené nejsou, často kluky může ráno odvézt a po poledni zase přivézt. Má míň práce na doma, je tu dřív, vozí Daniela na fotbal a o nějakém dvoudenním opušťáku na výlet si může nechat zdát. Teoreticky vzato bych tedy měla zas mít čas na psaní a dokonce více, než bylo před koronou. Ale zatím se pořád někam vypařuje. Jak to bylo možné, sešla jsem se s kamarádkami, také jsem konečně zaběhla nakoupit pár drobností. Nemůžu říct, že by mi to scházelo, ale jsou obchody, kam na rozdíl od manžela zajedu ráda, když je třeba. Například Ikea. Během korona prázdnin jsem si navykla chodit dřív spát. Jak jsem jela od šesti ráno do půl deváté večer s mláďaty bez pauzy, po jejich uložení byla sotva síla poklidit největší nepořádek a najíst se. Před jedenáctou jsem se odplížila do hajan s tím, že přečtu, co je nutné (aspoň stránku z Tóry a modlitbu před spaním) a když bude energie, možná ještě něco. S vidinou příležitostného nočního vstávání a dalšího náročného dne se všemi chlapy na triku jsem si prostě víc netroufla. A i když noc třeba nebyla nijak zlá, další den to dopadlo stejně. Ano, mohla jsem to risknout a v případě potřeby si pak zdřímnout přes den s tím, že prckové budou na triku manžela o něco víc. Ale to moc nefunguje, protože stejně poslouchám, co se děje, a mám tendence jít zachraňovat situaci, když slyším příliš moc řevu. Ve výsledku bylo lepší dát Giyorovi přes den prostor k práci na domě a zahradě, částečně naplnit své sdílecí chtíče obsáhlejšími komentáři k fotkám na FB stránce a blog nechat podřimovat. Myslím, že eliminování mé únavy mělo významný vliv na celkovou pohodu v těch dvou měsících izolace a o to stejně šlo především. Zahrada prokoukla, kůlna je vyklizená, do mamádu už by se v případě poplachu i dalo jít schovat a zdi poničené deštěm prosakujícím ze střechy jsou zase jako nové. Giyora se vrátil k běhání, děti se sžily s kocoury a protože nám tady bylo tak fajn, víceméně jsme opustili myšlenku na stěhování. Při bližším průzkumu ještě před epidemií a v úvahách během ní jsme došli k závěru, že dokud Giyora bude pracovat v Naharyii, což nevypadá, že by se v nejbližších letech mělo měnit, a dokud budeme chtít dětem zachovat úroveň vzdělání naší oblasti, s velkou pravděpodobností lepší místo k bydlení nenajdeme. Řešení otázky, kde bude mít Eitan pokojíček, odsouváme na dobu, kdy ji sám vysloví. Možná nakonec dojde k realizaci varianty úpravy našeho domu tak, aby více vyhovoval potřebám naší početnější rodiny. Když ovšem vyřešíme financování, protože tím se hypotéky určitě nezbavíme.
S minimálně dalším rokem v Tal El jsme stejně počítali. Nevo je zapsaný do školky u nás, Daniel do první třídy. Od září jej školní autobus odveze každé ráno spolu s dalšími dětmi z Tal El do dvacet minut jízdy vzdálené základky ve vesnici Gilon. Absolvovali jsme schůzku s komisí, která měla rozhodnout, jestli potřebuje v rámci studia pomoc. Prý ne, pomoc potřebujeme my s Giyorou a Danielovi pak pomůžeme sami… Tak úplně ne, ale něco v tom smyslu. Vychovatelka ze školky totiž jaksi nechala propadnout mezi židlemi, že v uplynulém školním roce měl dostat dvě hodiny týdně speciální péče a tak se to snažila zakamuflovat tím, že vlastně žádnou nepotřeboval. A když nepotřeboval tento rok, proč by měl ten příští, že. Je to i na naši hlavu, měli jsme se o to víc hádat. Není to definitivní, což v Izraeli není skoro nic, tak se uvidí, co přinese začátek školního roku. Dle doporučení jsme jej přihlásili na jízdy na koních, což má být způsob citové péče částečně hrazený pojišťovnou. Měl by chodit jednou týdně. Chtěl, tak proč ne. Dál má pracovat na zlepšení jemné motoriky, aby se mu snáz psalo a kreslilo. O přesném způsobu se musíme poradit s doktorem, ale určitě to také bude jednou týdně. Plus fotbal, co neopustí, protože ho to baví. Evidentně se ani třetí rok na mateřské nudit nebudu :-). Hlavně ve dnech, kdy budeme bez Giyory.
Eitan návrat k taxikařině vítá. Vypadá to, že kdyby bylo na něm, můžem autem jezdit třeba celý den. Vůbec je v takovém tom vděčném věku, co ho baví skoro cokoliv. Nadšeně pomáhá nosit prádlo do pračky a zapínat ji (to často i v době, kdy to nepotřebuju…), rád se mnou vaří (probírá se zásuvkami a kramaří na podlahu, co najde, včetně různých druhů sušených luštěnin..), točí vodu z chladicí mašinky (a je mu fuk, jestli tam je nebo není sklenička…), maluje (kamkoliv jen ne na papír) a mnoha dalšími způsoby se stará o to, aby naše dny byly pestré. No, byla bych blázen, kdybych si všechnu tu srandu nechala ujít a hnala se někam si sednout do kanclu, že ano :-). Mateřské zdar, neplacené ještě o něco víc… Ale tak díky Bohu za to, že si to (s odčerpáváním úspor a odřenýma ušima) můžeme dovolit!
