Korona stále není definitivně zažehnána a desítky škol se kvůli zjištění nákazy krátce od otevření znovu uzavřely. Do země se jako turista ještě nepodíváte, ač my místní se zde můžeme pohybovat víceméně volně. Parky, podniky a obchody jsou otevřené, všude u vchodu měří teplotu a dovnitř se smí jen s rouškou. V otevřených prostorách na rouškách netrvají, jen je doporučují v místech, kde se shlukuje více lidí. Návštěvníkům se cedulemi připomíná udržovat dvoumetrový odstup. U pokladen jsou instalovaná skla, všude jsou volně dostupné desinfekční gely, často i mobilní umyvadla. Od otevření pláží jsme se s manželem vrátili k oblíbenému pátečnímu rituálu – ranní kávičce v Akku. Vyrážíme s dětmi na výlety při každé příležitosti, obvykle někam k vodě. Kdyby izolace trvala nadále, budeme teď nejspíš zavření na zahradě, protože kam v současném období nedosáhne umělé zavlažování, roste jen bodláčí a pod nohami křupe suchá tráva. Ten v zimě a na jaře pohádkový les, co nás obklopuje, je podle vyjádření Neva teď „ohavný“. Upřímně jsme se jeho výrazu zasmáli a nemohli než konstatovat, že procházka v něm zrovna energií nenabíjí. Člověk si normálně přeje, aby zapršelo :D. Nechci vás úplně odrazovat od návštěvy lesa v Izraeli v letních obdobích – ale do toho u nás v Tal El teď opravdu nechoďte.
Procházky v Tal El po okolí vůbec v horkém létě nejsou nic moc. Mohla by z toho být další položka na seznamu „Proč se odstěhovat jinam“, ale protože plán na stěhování se ukazuje jako nereálný, bude z toho jen „Mírné negativum, co nebude problém překousnout“ :-). Už jsem tu na blogu zmiňovala, že koupit si v Izraeli pozemek není legrace. Nebo takhle. Pokud jste mladá rodina s malými dětmi, co doteď bydlí někde v bytě a hledá něco blíž k přírodě, ještě se to dá. Pokud už vás ale jednou akceptovali, tak jako Giyoru do Tal El, není v zájmu Izraele, abyste se stěhovali kamkoliv jinam. Tolik cennou půdu jste už jednou dostali, při budoucím rozšiřování vesnic ji přednostně získají ke koupi vaši synové, rodina zůstane hezky pospolu a jeden o druhého se postará. Že byste chtěli postavit dům na lepším místě? Prodejte dům, přestěhujte se do podnájmu a za rok a půl organizace pro správu půdy uvolní záznam a vy můžete směle zkusit zažádat o nějakou jinou. Ale jak se zajistí, že za rok a půl si z peněz z domu ještě něco koupíte a postavíte, to fakt nevím. Nebo se domluvte třeba s tchyní, která žádný pozemek nedá, že si ho koupí ona za vás. A vyřeší se to dodatečně, až se dům prodá. Jenže kibuc ani jakékoliv jiné místo s přijímací komisí tchyni neakceptuje. Záleží tedy na konkrétní lokalitě. Jednu takovou, kde by to snad i prošlo, jsme navštívili. Pozemek na krásném místě v malém mošavu na severu země, úžasný vzduch, výhled do zelených hor… a vojenský post Hizballáhu na dohled na jedné z nich. Milý realitní makléř nás od nákupu přátelsky odradil, že by nás tam sice brali všemi deseti, ale jako kluk, co v dané oblasti vyrostl, nám upřímně říká, že to je pro děti na houby. Slabá infrastruktura, žádní kamarádi, školy daleko… A že ta malebná vesnička v noci působí jinak než ve dne. No, v noci jsme se tam už radši podívat nejeli :-). Nabízí se varianta, že se koupí už dům postavený, ale to by vyšlo dráž. Musím přiznat, že po tom všem objíždění kibuců a mošavů na severu si domku v Tal El o hodně víc vážím. Příležitostně to sem tam někde ještě oťukneme, ale prozatím jsme smíření s představou, že zůstáváme v Tal El. Sen o druhém patře, ložnicí s východem na velkou terasu a výhledem na moře nerušeným domem v protější ulici, má mnohem větší naději na realizaci :-).
Za dva, tři nebo možná čtyři týdny dětem skončí školková docházka v mošavu Achihud. Kdy přesně zatím nikdo neví, protože se mluvilo o částečném nahrazení korona prázdnin v začátku letních prázdnin, ale jak by to mělo ve finále vypadat se jaksi stále nerozhodlo. Manželskému páru ve složení matka v domácnosti a učitel, což je náš případ, to je úplně jedno. Ostatních pracujících se to případně dotkne jen posunutím a zkrácením placené červencové družiny, protože v srpnu už stejně určitě nikdo dělat nebude. Pro mé kluky by to znamenalo posunutí definitivního rozloučení s kamarády. Ač se budeme snažit zůstat ve spojení, spíš mě překvapí, jestli si chlapci po prázdninách ještě vzpomenou.
Od nového školního roku budeme mít v rodině hned dva členy školou povinné. Kromě Daniela, co nastupuje do prvního ročníku základní školy, Giyora začíná magisterské studium o mořských civilizacích na univerzitě v Haifě. Začít v Izraeli něco studovat i v relativně pokročilém věku (připomínám, že manželovi je padesát, i když na to nevypadá :-)) je celkem běžná věc. Lidé klidně několikrát během života úplně mění zaměření. Za vysokoškolské studium se platí, manželovo stojí kolem 15 tisíc šekelů ročně, jestli si správně pamatuji, a mělo by v jeho případě být částečně dotované ministerstvem školství. Doufáme tedy. Získání titulu bude znamenat navýšení jeho tabulkového platu, investice by se tedy měla vyplatit.
Tím report z aktuálního života rodiny Erezových uzavírám a jdu udělat na chvilku nepořádek v pořádku pana juniora. Než se probudí a zas si to tu pěkně upraví po svém :-).
