Tak kde jsou ty prázdniny

Že nemám čas psát články na blog si stěžuji myslím už hezkých pár let. Ale přesto jsem si sem tam nějaký ukrojila, obvykle ze spánku. Po té, co se mi do ruky dostala knížka „Proč spíme“ zcela vážně hrozí, že ode mě už vůbec neuslyšíte. Vyděšeně zdvihám obočí nad hrozivě přesvědčivými důvody, proč mám spát osm hodin denně a čím dál tím usilovněji vyvíjím (často marnou) snahu toho dosáhnout. Ještě mě vypekl program, ve kterém prezentuji na blogu fotografie, a po pár zbytečně strávených čtvrthodinkách to vypadá, že ve verzi zdarma tam popisky fotek už prostě nedostanu. Než se to dořeší, fotky budou hlavně na facebookové stránce a tady se holt budu soustředit víc na text než na obrázky, aby to tu úplně neumřelo. Dále tedy pár útržkovitých zpráv o tom, jak se teď má Erezovic mišpoche.

První srpnový týden za námi a stále marně čekám, kdy nám vlastně začnou ty „prázdniny“. Jo, byli jsme čtyři dny na jihu, bylo to bezva – ale bylo to všechno. Jakmile se Giyora vrátil po prvním červencovém týdnu domů z posledního (a v koronových měsících i jediného) několikadenního výletu, zhluboka jsme se nadechli a … Volal mu brácha, že má pro něj melouch. Fyzická prácička na tři dny, slušný peníz, těžko nekývnout. A jakmile si na to plácli, volal mu jeden z vysoce postavených šéfů ve školství. Že v jedné polosoukromé škole na severu obsazují pozici, která by ho mohla zajímat. Zajímala, nadchl se pro možnost, že bude sám sobě manažerem. Vzali ho, i když jsou lehce levicově orientovaní a Giyora měl na hlavě jarmulku. Prázdniny neprázdniny, hned začaly schůzky, plánování, stavba programu výletů na příští školní rok. Je to speciální škola, prý demokratická. Když si vzpomenu, jak moc „demokraticky“ se chovaly děti ve třídách v Naharyii, nechci teda snad ani pomyslet na to, jak otrlí budou ti puberťáci tady :D. Bude toho mít hodně, což se k inženýrskému studiu mořských civilizací, kam se zapsal od září, vyloženě hodí…

Daniel jde do první třídy s dětmi z Tal El, které víceméně nezná. Nevo do školky v Tal El, odkud si už také nikoho nepamatuje. Aby ano, bylo mu 20 měsíců, když se se spolužáky rozloučil. Já a Eitan jsme tedy jediní, kteří před sebou nemají žádný nový začátek, dalo by se říct. Nicméně tím, že Giyora zřejmě bude k dispozici velmi spoře, budeme situací zásadně ovlivněni. Mám lehce obavy, jak to zvládnem, ne že ne. Eitan si už pár týdnů zvyká na babysitter. Bezvadnou holčinu, která kluky zná už přes dva roky. Zatím k Eitanovi chodí na jedno dopoledne v týdnu. Jestli to umožní finanční situace, bude chodit na dvě. Je to spíš na nákup než nějakou seberealizaci, ale lepší, než nic. Do prosince mám teda aspoň něco v záloze, pak narukuje na vojnu. Doufám, že za ty čtyři měsíce najdu odpovídající náhradu.

Daniel a Nevo nakonec byli až doteď v družině. Oba na vlastní vyžádání. Nevo by byl denně do čtyř, kdyby bylo po jeho, ale za to bych platila moc vysokou cenu. Jednak finančně a jednak dobou strávenou v zácpách. Začátkem srpna družina skončila. Mošav Ahihud přišel dodatečně s nějakou vlastní aktivitou na další čtyři dny příštího týdne, z čehož Nevo může jen na dva, protože pak se chystáme na třídenní výlet. Tentokrát na sever, k hranicím s Libanonem. Tak snad to na ničem nevybouchne…