Září a karantény

Září za námi. Myslím, že je to vůbec poprvé, kdy jsme se celou polovinu měsíce nemohli hnout z domu a zahrady. Byli jsme v domácí karanténě, nejdřív kvůli kolegovi z práce od Giyory a pak, přímo na začátek celostátní karantény, nás doma uzamkla páťačka ze školy Daniela, co se s ním a s koronou vozila celý týden školním autobusem. Od židovského nového roku, čili od 18. září, platí kvůli tristně narůstajícímu množství nemocných koronou celostátní karanténa – všichni doma s možností nákupu v nejbližším supermarketu a vycházkou do jednoho kilometru od bydliště. Velmi omezující nařízení, které nám ale po deseti dnech domácího vězení přece jen přidalo na svobodě. Během domácí karantény jsme oslavili dvoje narozeniny – prvorozenému Danielovi bylo sedm a junior Eitan je už dvouleťák, židovský Nový rok a přetrpěli půst na Den smíření.

Nebudu vám vyprávět, jak je to fajn. Žádný děs, to ne, kluci si vystačí, nenudí se. A ani my ne, hlavně díky nim. Ale jiné než v březnu to je. Les za domem se po horkém létě ještě neprobudil k životu a nemáme tak úplně, kde se courat. Navíc se Daniel musí trochu učit. Sotva si maličko oťukal, jaké to je být žákem první třídy, užíval si jízdy autobusem s telefonem dohlížejícího šesťáka, přestávky na dětském hřišti před školní budovou, už ho zavřeli doma a posadili k počítači studovat přes zoom. Mají hodinu denně, vlastně 45 minut, což není moc, ale jsme tím zablokovaní všichni. Potřebuje asistenci, je frustrovaný, že ho učitelka ignoruje, malí bráškové ho rozptylují… Přes zoom mají Nevo s Danielem také kroužek karate a ani ten se neobejde bez naší asistence. Když je s námi Giyora, je to lepší, ale ten je dvě dopoledne v týdnu zamčený v pokoji, kde se s velkým nasazením a často malou odezvou snaží předávat nové vědomosti svým žáčkům.

Daniel je pilný student, látku má v malíku, úkoly mu jdou snadno. První třída v Izraeli má ale zásadnější úlohu, než děti naučit psát a počítat. Má je motivovat, otvírat jim rozhled, učit je se přátelit, pomáhat si, budovat vztahy k lidem, zvířatům a přírodě. Teď je tohle všechno na nás. V notně omezeném prostoru a čase. A přátelé, přiznávám, že mám o sobě hodně velké pochybnosti, jak to dám. Zvířata a přírodu jsem měla ráda vždycky, s respektem k nim to ale bylo horší a o nějakou kultivaci vztahů se snažím jen něco přes poslední desetiletí. Je to ostuda, já vím, kdybych věděla, kde se stala chyba, ráda bych ji na svých dětech neopakovala, ale prostě jsem doufala, že v tomhle mi místní vzdělávací systém pomůže. Že se budu učit s dětmi. A ne, že je budu učit já ;(. Nemyslím, že jsem hrozná máma, to zas ne. Jen naprosto objektivně vidím, že místní styl výchovy je diametrálně odlišný od toho, kterým jsem vyrůstala já. Třeba už jen v tom, jak velký důraz se klade na zdravou sebejistotu, práci s emocemi, povědomí o tom, co nás dělá šťastnými a v čem jsme dobří. Za těch téměř deset let, co jsem tady, jsem pochytila leccos, ale je to pořád málo. Při setkání s kamarádkami jsem se skoro vždy ocitla v situaci, kdy jsem si říkala, že jsem ještě daleko od židovské matky. Třeba když jsem vyprávěla, jak se Daniel nechtěl připojit k ostatním budoucím prvňáčkům ve vesnici na ceremoniálu, protože je neznal. A maminka jeho kamaráda, co je teď o třídu výš, prohlásila: „My to měli podobně, Majkl s nimi nebyl ve školce a také nikoho neznal a všechny děti měly být v tričku, které dostaly na konci roku. Tak jsem se ozvala, že to teda ne, že Majkl to tričko nemá a že ať jdou všichni jen v bílých.“ Stalo se tak, pořadatelům ceremoniálu i maminkám všech třiceti dětí to přišlo úplně v pořádku. Mě by o to ani ve snu nenapadlo požádat, že…

No tak konec fňukání, snad to tak zlé nebude, zachrání to manžel, četba, přednášky z youtube a já nevím, co ještě. Zdroje jsou, ne že ne. A snad bude zas brzy i víc možností se seskupovat a inspirovat mezi přáteli.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•