Od neděle jsou otevřené školky. Úleva doma je znatelná a není to jen o třetinu, ač je pryč jen jeden ze tří. Nevo kolem půl deváté ráno kluše za vrstevníky z Tal El, což byla po všech týdnech izolace vítaná změna i pro něj. Daniel část dopoledne prosedí na zoom setkáních, při sledování instruktážních videí s úkoly a nad prací v sešitech a učebnicích. Bez nutnosti řešit spory mezi Nevem a Eitanem jsem Danielovi mnohem víc k dispozici a jde to výrazně snáz. Během Eitanova poledního spánku nám většinou i vyjde čas si spolu něco hrát a do dvou, než přivezu domů Neva, je tak den celkem klidný. Pak začne známý mazec, kluci si zřejmě musí vynahradit těch šest hodin, co nebyli v plném složení, jsou hlasití, ztřeštění a k nezastavení. Vzhledem k tomu, že už stejně moc nepoznám, kdy si ještě hrají a kdy se už rvou, hlásím jim rovnou dopředu, ať mi dají vědět, jestli mě potřebují, a klidím se někam na stranu. Jsem taková ambulance v rohu hřiště, sledující z povzdálí situaci a připravena bleskově zasáhnout, když je to nezbytně nutné. Eitan se velmi vylepšil ve slovních projevech a s nadšením se vrhá do sourozeneckých sporů. Mé ambulantní zásahy jsou v takových případech časté a nezbytné, protože Daniel negování svých výroků těžce nese. A Eitan se mu možná blíží komunikačními schopnostmi, nikoli však fyzickými. Přece jen váží o polovinu míň, což Daniel okázale ignoruje.
Aby ta úleva náhodou nebyla tak velká, začal Gyiora se studiem. V pondělí absolvoval první blok šesti dvouhodinových přednášek, zatím přes zoom. Čili byl zavřený v pokoji a sem tam se zarudlýma očima vylezl udělat další kafe. Přednášející se samozřejmě nespokojí pouze s předáním informací, ale vyžaduje i práce od studentů zpět.
No, co vám budu povídat, nebo teda psát, že, ani na ten okruh lesem jsme se tenhle týden nedostali. S Danielem jsme si v doprovodu Eitana (jak jinak…) ve čtvrtek udělali výlet do školy a byl tak strašně rád, že zas vidí třídu a učitelku, že mu ani nevadilo dostat očkování do obou ramen, což byla pravá příčina návštěvy. Ale když už jsme tam byli, aspoň se kluci chvilku vyblbli na dětském hřišti. Podle optimistických vyhlídek by se prvňáčci mohli vrátit do učeben už začátkem listopadu. Postupně se začínají vracet i kroužky. Letos hraje fotbal Nevo, protože tam má kamaráda z loňské školky. Pokyny trenéra zvládá s přehledem, ale nemám dojem, že by to pro něj bylo to pravé ořechové. Od zítřka se nám vrací i karate. Naneštěstí ale mají být chlapci ve stejné skupině a navíc venku na trávě, což si teda neumím představit.
Rozhodla jsem se, že přece jen zkusím kluky naučit něco málo česky. Každý den vyberou tři slovíčka, které od té chvíle zkoušíme správně používat v hebrejské větě – a nahrazujeme jen to jediné slůvko. Není to moc, ale lepší než nic. Hlavně je to baví, nenutí mě větu opakovat hebrejsky a snaží se slova používat i sami. Zatím umíme včelu, láhev, dům, trn, provaz a zub :-).
