Takhle začal náš listopad. Daniel se od neděle vrátil do školních lavic a zatím si nadšeně užívá frontální výuku, i když je to s rouškou a jen polovinou třídy. Od třídní učitelky jsme dostali e-mail, že se děti seznámily s novým režimem a od příštího týdne se tedy začnou i učit. Hlavně nic nehrotit, že.
K tréninkům tváří v tvář se po fotbale vrátilo i karate. Nevo navíc dál dohání koronou zameškané hodiny fotbalu, takže jezdíme z kroužku na kroužek. Ve středu se konečně přihnal i k nám dlouho slibovaný déšť a úspěšně zabránil honění se po hřišti za kopačákem. Srandu v kalužích si ale chlapci nechtěli nechat ujít, tak jsme v krátké bezdešťové přestávce vyběhli aspoň nahoru na cestu za barákem. Pár jich našli a k úplnému zmáčení a zabahnění to stačilo. Když pak znovu začalo pršet, nekompromisně jsem šoupla Eitana do teplé vany. Zuřivě protestoval, protože viděl, že Nevo a Daniel promočené oblečení shodili a v trenkách s deštníky dál lítají po zahradě a užívají si každé kapky. Giyora se otřásl, že je mu zima, jen je vidí, ale já mám dojem, že za těch deset minut v jednadvaceti stupních moc prochladnout nemohli.
Další dny déšť pokračoval a i se znatelně ochladilo. Přesto jsme si nenechali ujít domluvenou návštěvu u Shuvy v jejím novém bydlišti. Místo courání venku si všech našich osm dětí hrálo doma, ale vlastně jim to šlo dobře.
Usoudila jsem, že je na čase začít se poohlížet po nějaké práci. Zatím jsem během dvou týdnů zvládla aktualizovat životopis v angličtině, čili mi počítám tak minimálně měsíc potrvá sesmolit ten v hebrejštině… Jinak řečeno, jestli chci od září příštího roku někam nastoupit, začala jsem možná právě včas :-).
Máme za sebou šabat, příjemně slunečný a byl by i klidný, kdyby Eitan od rána do večera nezvracel. Ona mi Shuva říkala, že její malá něco měla, ehm. Snad mu bude zítra líp. A snad je to virus, co postihuje jen děti neostřílené školkovou docházkou…