Nerada zmiňuji, že jsme sami doma, zvlášť když nevím, na jak dlouho to bude. A tak jsem nepřiznala, že minulý šabat manžela vezl jeho bratr do nemocnice. Ve čtvrtek odpoledne šel Giyora běhat, aniž by přikládal velkou váhu zvýšenému pocitu únavy. Tentokrát ale zřejmě tělo mělo definitivně dost a došlo k jakémusi totálnímu výpadku systému. Lehl téměř okamžitě po doběhnutí, horečka vylítla do závratných výšin, klepal se zimnicí pod chlupatou dekou, svaly bolely, že se sotva zvládal napít. Zůstávala jsem optimistická s vírou, že jsme si ten virus vyžrali všichni a on byl holt poslední na řadě. A že stejně jako u nás bude za čtyřiadvacet hodin pokoj. Druhý den po poledni se odhodlaně zvedl z gauče, že uvaří na šabat, ale dal horko těžko sprchu. Ani extrémní obavy z představy, že se přípravou jídla budu zabývat já, virus nepřemohly. Padl zpět na gauč a trápení pokračovalo. Když jsem mu v sobotu v uchu naměřila nesmyslných 42,2, bylo sice jasné, že náš teploměr není cajk, ale také, že horečku má zatraceně vysokou, protože obvykle ukazuje celkem normální hodnoty. Propadla jsem panice, že mi tu zkolabuje a telefonovala o pomoc.
V nemocnici po notné nitrožilní dávce paracetamolu horečka klesla, ale výsledky odběrů prozrazovaly řádící infekci, čili si tam manžela nechali. A leží tam bohužel doteď. Horečka se po týdnu už nedobírá nebeských výšin, ale k osmatřiceti to je. Kromě testu na koronu (který udělali pro jistotu třikrát – zřejmě je spolehlivý, ehm) už otestovali všechno možné a nadále marně hledají zdroj infekce. Jestli bude tři dny bez teploty a hladiny v krvi se srovnají, propustí ho domů s tím, že to bylo virové. Včera večer na šabat i dnes dopoledne se, i když s vypětím sil, zvládl modlit v synagoze (která samozřejmě v nemocnici nechybí), takže tuším, že se to blíží. Ale kdo můžete, tak se za něj prosím pomodlete také. Škodu to neudělá :-).
Za pozitivní na uplynulém týdnu považuji, že jsem se nesesypala i já :D. Ne, vážně, šlo to nad očekávání hladce. Od neděle do středy jsme o odpoledních objížděli kroužky a na dělání extra kravin kluci neměli moc prostor. Kromě zajištění standardního běhu jsem navíc zvládla Daniela vybavit na oslavu narozenin v první třídě a aspoň jednou navštívit Giyoru na pár hodin v nemocnici, když prcka pohlídala tchyně. Ve čtvrtek jsme tu měli na návštěvě celkem čtyři děti a dvě maminky, abychom všichni měli společnost. Větší část zůstala i na večeři, takže pak už jen na koupání a uspávání jsem byla sama. Šabat taky ušel, i když jistá skleslost na mně znát byla. Už je tam přece jen pár dnů a i když bych za ním nejradši jezdila denně, vzhledem k situaci je lepší se omezit na telefony, že. Tím končím, protože má snaha dostatečně spát je teď z pochopitelných důvodů ještě intenzivnější… Takže dobrou :-).
