Nestává se to často, ale o to víc si to užívám. Rána, kdy se mi povede vypnout budíka dřív, než vzbudí Eitana, a já se potichoučku vyplížím sama z postele. V domě je ticho, tma a teda zima, takže ještě před tím, než si běžím rituálně opláchnout ruce, zapínám klimatizace na topný režim, aby se dům trošičku vyhřál, než se tu začnou trousit děti. Před tím, než vzbudím Daniela, předříkám ranní požehnání a oběhnu tu kolečko s koštětem, protože co nevidět zas bude po zemi trajdat armáda robotů, jezdit traktor, kutálet se spousta kuliček a tak – prostě zamést to tu už bude komplikovanější.
Daniel vstává denně krátce po půl sedmé. Na obléknutí a snídani má kolem půl hodiny, stejně tak já na přípravu jeho svačiny. Co byl Giyora v nemocnici, celkem jsme to zvládali, občas mi tedy Eitan na lince „pomáhal“. Už to tak zůstalo a Giyora si tak po ránu může aspoň chvíli přispat. Ne že mně by se z postele chtělo, ale protože chodím spát obvykle kolem desáté, vstávám ve většině případů ve čtvrt na sedm vyspalá do růžova.
V sedm deset Daniel sám kluše na zastávku školního autobusu. Přímo před domem přechází silnici – slepou ulici, ve které je směrem od nás na její konec všeho všudy osm domů, tak není frekventovaná – a já se za ním ze dveří dívám, dokud nezmizí z dohledu. Vzápětí potká někoho ze spěchajících spolužáků, seběhnou spolu pár metrů po cestičce vedle dětského hřiště a jsou u autobusu. Cesta do vesničky Gilon je dlouhá sotva deset kilometrů, ale se zastávkami dětem trvá přes půl hodiny. Pro řidiče náročná půl hodinka, hlavně co se týče cesty zpět. Jezdí spolu děti prvních a druhých tříd, bez dohledu dospělého. Mají sedět na svých místech, připoutaní pásem, a během cesty je samozřejmě zakázáno vstávat. Minimálně jednou týdně rodiče dostávají zprávu, že tomu tak není. Že jsou hluční, courají po autobusu, pošťuchují se a výrazně tak narušují bezpečnost všech. Věřím, že stejně jako já se všichni znovu vrací k pravidlům, ujišťují se, že právě jejich potomek je zná a že se tedy už situace nebude opakovat. Leč opakuje, ehm. No, Bůh je ochraňuj.
Když Giyora učí, což je obvykle dvakrát týdně, odjíždí z domova ještě chviličku před Danielem, protože výuka u nich začíná v 7:45. Na výletní dny oproti tomu vyráží o mnoho později a ani na melouchy k bráchovi se už nehoní na pátou ráno, protože ví, že když to je aspoň trochu možné, měl by spát.
S výpravou Neva do školky nepospícháme. Běží tu pohádky v televizi, Nevo snídá a Eitan, obvykle už po snídani, kramaří hračky. Program ve školce v Tal El je na rozdíl od náboženské v Ahihud velmi volný a každému je upřímně jedno, v kolik dítě dorazí. Nevo přijíždí někdy v rozmezí půl deváté až devět a poslední nebývá. Děti tráví hodně času venku, ne jen na dvorku s prolézačkami a pískovištěm, který je zastíněný obrovským rohovníkem (školka se podle něj jmenuje „Charuv“, – rohovník), ale i do přilehlého lesíku, kde prakticky tráví minimálně každé pondělní dopoledne. My s Eitanem se teď během korona karantény projdem tak po vesnici nebo s Giyorou za bránu Tal El do lesa. Procházka se spoustou mimořádně zajímavých podnětů prcka utahá dost na to, aby se mi před polednem povedlo ho s poměrně malou námahou uspat. Čtem dvě knížky jemu a pak si čte máma v ebook a prcek se mrská vedle, až zabere. Obvykle se budí ještě před jednou a krátce na to pak jdeme Danielovi naproti k autobusu. Ne, že by to potřeboval, ale vítá to. Během půl hodinky uděláme domácí úkoly a na druhou už vyzvedáváme Neva. A tady končí ta klidnější část našich mile stereotypních dnů :-). Ve chvíli, kdy jsou všichni doma, je tu plno rámusu. Ať už jsou to rány do podlahy, když tu Nevo s Danielem objíždí kolečka na inlajnech a Eitan je honí na odrážedle, veselý vřískot nebo nešťastný pláč, že se buď někdo praštil nebo někdo někoho praštil. Jako mladá, pracující a bezdětná žena bych si představovala, že mě takový stereotyp ubije. Ale ono je tu tolik živo, taková spousta různých interakcí, že to takhle zevnitř jako stereotyp absolutně nevnímám :-).
Občas to je o nervy, ne že ne. I s tou pomocí Boží. Ale zároveň jsme si úplně jistí, že nám ten „balagan“ jednou určitě bude chybět. Snažíme se užít si své rodičovské role, jak to jen jde, a nepřestávat se učit od kluků, co chceme, aby se naučili oni od nás. Nebo tak nějak ;).
Zimní procházky po lesích, polích a lukách 
Perský pryskyřník 
Pouštění draků 
Všichni mí kluci na hromadě 
V lese to ožívá nejen barevnými kvítky 🙂