A zase po třech týdnech. Daniel a Nevo se vrátili do školky a školy a protože se už zas leccos otevřelo a můžeme trajdat víceméně, kde se nám líbí, dost jsme toho stihli. Ale dny nejsou o nic méně vyčerpávající než byly s klukama doma a k napsání nového příspěvku se dostávám překvapivě zas až po třech týdnech. S Eitanem jsme najeli na stejný model, který jsem si před třemi lety užívala s Nevem – pokud ho potřebuju v poledne uspat, musíme na výlet. Eitana to baví a dokud počasí dovolí, také si přiznávám moc užívám, že se můžeme provětrat i mimo Tal El. Pár dní po skončení celostátního karanténového vězení bylo letně teplých a krásných, dokonce se kluci už smočili v moři v lagunách přírodní rezervace Achziv. Povedl se ještě výlet do safari v Ramat Gan a návštěva národního parku Tzipori a pak už se vrátila zima v plné síle. Sněhové nadílky se dočkali dokonce i v nadmořských výškách pod 1000 m nad mořem. Ve sněhu si tak kluci letos slušně zablbli, když jsme se v dlouhé zácpě doploužili až pod vrcholek hory Meron, kterou od Tal El máme 50 km cesty. Bývala bych napsala 50 minut, protože v Izraeli se vzdálenosti na kilometry vůbec neudávají, ale v Čechách jste na ně takhle zvyklí. V pěkných pěti stupních nad nulou jsme si postavili sněhuláka, sklouzli se na tašce ze supermarketu a užili si koulovačku při západu sluníčka.
Další výlety jsme odložili na lepší počasí. To se sice už dostavilo, ale týden byl plný příprav na Purim. Karnevalové masky jsem dětem tentokrát neobjednala, zvládlo se to s tím, co jsme našli doma. Daniel si rád i letos oblékl modrého kočičího kluka z oblíbeného seriálu PJ Masks a Nevo se nacpal do pavouka, co jsem před čtyřmi lety spíchla Danielovi. Kdybych mu pod to nepořídila černé delší tílko, poleze mu z toho pupík, ale bývalo by mu to bylo fuk. Eitan si na sebe nenechal obléknout nic, což nejvíc mrzelo babičku, která se dožadovala fotky v kostýmu každého z devíti vnoučat. Nevadí, za rok bude nová šance.
Izrael proočkoval polovinu populace a tu druhou vytrvale láká všemi možnými způsoby. Já váhám, jestli se mi do toho chce ve chvíli, kdy nosím stopadesátigramový plod. Mnohem raději bych počkala, až ještě o něco vyrostem. Podle doporučení ministerstva zdravotnictví se po skončení prvního trimestru mám běžet očkovat. To mi důrazně připomíná zdravotní pojišťovna, která mi poslala tři e-maily, dvakrát volali mně a dvakrát manželovi. A i na další dva telefonáty od rodinné doktorky jsem odpověděla negativně. Zřejmě proběhly i nějaké SMS, ale těch chodí tolik, že je úplně ignoruji. Společnosti se vyhýbám, do supermarketu jezdí manžel, na výlety se vydáváme výhradně do přírody, ale protože prckové chodí do školy a do školky (děti pod 16 let neočkují), jisté riziko nákazy tu zůstává. Postupně navíc začnou narůstat omezení pro nás „neočkované“. Tak uvidíme, jestli k rozhodnutí nakonec dozraju a jestli to třeba nebude pozdě…
Ač jsem první trimestr ukončila relativně nedávno, narůstám rozměrů, jak kdybych čekala aspoň dvojčata. Těhotenství je tak očividné, že se ptají i ty nejzdrženlivější povahy a radují se z budoucího přírůstku spolu s námi. Jediný, kdo moc radosti neprojevuje, je Eitan. Když jsem se nedávno před spaním zeptala, jestli je na ségru zvědavý tak jako starší bratři, rozhodně odpověděl, že ne. A na dotaz proč ne se s obavami rozhlédl po naší ložnici, kterou s námi sdílí, bezradně rozhodil ruce do stran a prohlásil: „Ale.. ale.. ale vždyť tu pro ni nemáme místo!“. Jako ano, něco na tom, co říká, pravda je. Ale ono už se to nějak vymyslí, že :-).
Přírodní rezervace Achziv 
Přírodní rezervace Achziv 
safari v Ramat Gan 
Národní park Tzipori 
Velcí v institucích a my se s prckem poflakujeme po pobřeží Naharyie 
Dlouhá, ale pestrá a zábavná cesta na horu Meron 
Na vrcholku hory Meron (1200 m n.m.) 
Kluků první koulovačka