Tak se nám ten školní rok po koroně tak hezky rozjel a už zas pomalu dojíždí. Kromě korony nám rok 2021 ještě zpestřila zhruba desetidenní válka. Operace dostala název „Strážce zdí“ a oproti té předchozí v roce 2014 na ní bylo pozitivnější minimálně to, že izraelští vojáci zůstali pro tentokrát „za zdí“ a do Gazy, ze které doslova pršely rakety, nevstoupili (víceméně). Takové zprávy jsou vítány, když máte jednadvacetiletého syna na základně 700 metrů od plotu Gazy, tak jako Giyora… K nějakým čtyř tisícům raket vystřeleným z Gazy na jižní a střední Izrael se byť „směšnou“ sumou (asi osmi raket), ale přece, přidal také Hizballáh z Libanonu, abychom si my na severu náhodou nemysleli, že jsme v bezpečí. To bychom si asi ani nemysleli, protože demonstrace, protesty, příležitostné lynče, házení šutrů na projíždějící auta a podobné akcičky radikálů probíhaly po celé zemi… Deset dní naši vesničku Tal El důsledně střežila jednotka vojenské policie, kterou si místní obyvatelé náležitě vydržovali především dobrým jídlem. Zřejmě i díky nim byl Tal El během operace jeden z malých ostrůvků klidu. Děti dál dojížděly do škol a docházely do školek, ostrahu posilnili kromě profesionálů i dobrovolníci z Tal El a děti zvyklé na všemožná omezení během korony si ani nevšimly, že se děje něco neobvyklého. Když se dívaly na zprávy, ozývaly se dotazy typu: „A mami, tohle se může stát i v naší zemi?“. Sice nás výkřiky „raketýýýýý“ informovaly pokaždé, když se v televizi při sledování oblíbených dětských show objevil oranžový seznam měst, kde právě zní sirény, ale i tak měly dojem, že se všechen ten nepořádek děje někde strašně daleko. I přes to, že jsme spolu dali lehce do kupy mamád, zavřeli kovový kryt okna, připravili židle, zobání a hry, kdybychom tam měli nějakou dobu trávit. Jsem moc ráda, že mamád nebyl potřeba a moc doufám, že zas bude (aspoň pár let) klid.
Během války jsem na svou FB stránku přidala pár zápisků a asi by mi bylo líto, kdyby nenávratně zmizely v útrobách gigantických FB databází, tak je sem ve speciálním příspěvku přidám.
Do posledních čtyř studijních týdnů se zřejmě školy snaží nacpat všechno, co během korony nestihly nebo nesměly. Rozhodně teda škola, kde pracuje můj manžel. Vypravují jeden výlet za druhým a udržují Giyoru v permanentní akci, ve dne v noci. Nenechte se mýlit tím, že plný úvazek učitele v Izraeli je 23 hodin týdně, Giyora je aktuálně tak na trojnásobku. Navíc si letos přibral na bedra přípravu dokonce dvou letních kurzů, které začínají za necelý měsíc. Tlak stoupá každým dnem a zatímco Giyorovi většina z něj opadne, když na plánovaný kurz vyrazí, mně doma bude pokračovat ještě tři týdny, dokud se mi nevrátí domů :-).
Tento týden jsem se dozvěděla, že škola, kterou navštěvuje Daniel, protahuje výuku až do 21. července. Docházka je dobrovolná, děti je potřeba k ní přihlásit. No neváhala jsem ani minutu se přiznám :D. Asi tam tomu studiu moc nedají, ale o to vůbec nejde, přece jen budu v devátém měsíci těhotenství a babysitter ve formě Danielovy milované třídní učitelky (kterou příležitostně oslovuje mami), se sakra hodí. Včera jsme s Ednou (třídní učitelkou) a Danielem shrnuli školní rok. Nejvíc se vyjadřoval Daniel. K tomu, jak se mu rok líbil, co se mu líbilo hodně a co naopak míň, s jakými spolužáky si nejraději hraje a s jakými ne, ale třeba by si rád hrál. Když se probrala kamarádská stránka věci, přešlo se ke studijním úspěchům. Opět mluvil Daniel. O tom, jak si myslí, že mu jde psaní, čtení, matematika. Tady se s Ednou maličko rozcházeli, on měl dojem, že ve čtení se snaží míň, ona naopak, že čte výborně a čtenému textu rozumí (to potvrzuji, často líp než maminka…). Stejně tak matematiku chválila. Prostor ke zlepšení je určitě v psaní, kde se to občas po něm nedá přečíst. A protože všechna písmenka už znají, přišel čas právě na to, aby se soustředili na „krásu“. Což v následujícím ročníku určitě udělají. Závěrem Daniel nezapomněl Edně ukázat, co nového postavil z Lega a poinformovat ji, že příští pátek přijede do školy Nevo. Nastávající prvňáčky čeká cesta školním autobusem, návštěva tříd (prázdných, pátky se nevyučuje), zkušební výuka, prohlídka areálu školy a seznámení s učitelkami. Daniel by měl teď na konci roku donést jakési vysvědčení, tak jsem na něj zvědavá.
Nevím, jestli to je tím bláznivým rokem nebo je to standard, ale mám dojem, že v Čechách toho po mně ve škole chtěli nějak víc, co se týče znalostí. A určitě je nezajímalo, s kým bych se chtěla přátelit. Jiný kraj, jiný mrav, co k tomu dodat ;). Snad jen to, že mi to absolutně nevadí a vůbec bych neřekla, že tím Daniel o něco přišel.