Konečně jsme se rozhodli uskutečnit plán na výletničení uprostřed týdne, když tedy o šabatech kvůli konverzi nemůžeme. Od rána se obloha mračila a spouštěl se jeden slejvák za druhým. Nevo měl zvýšenou teplotu, byl poněkud ufňukanej a po polednímu spánku se k tomu přidal ještě lehký zánět v očích. Ale ne, nenechám se odradit! Ani tchýní, co se hrozí, že v tomhle počasí chceme vážně ven, ani Giyorovým dotazem, jestli má opravdu odejít v poledne, jestli jako opravdu jedeme. Jo! Jedeme! Kdo ví, kdy zase bude šance.
Daniela jsme ve dvě vyzvedli ve školce místo řidiče jeho autobusu. Byl nadšený, i když nechápal, co tam děláme. Na moje sdělení, že jedeme na výlet, reagoval dotazem „co to je“. To chce říct, že za šest týdnů zapomněl, co jsou to výlety?! Naše čtyřleté snažení?! Když si běžně pamatuje věci dva roky zpátky. No tak snad se chtěl zeptat, kam to je.
Během necelé hodiny cesty se obloha protrhala, dokonce vylezlo sluníčko, ale pořád jsme si nemohli být jistí, že nezmokneme. I proto bylo jasným cílem jezero ha-Chula, kde se dají půjčit před deštěm částečně chráněné golfové vozíky. Na parkovišti jsme překvapivě nebyli úplně sami, i když později při okruhu parkem to tak vypadalo.
Hned po vstupu do rezervace bylo podle hluku jasné, že jsme se při naší asi desáté návštěvě během 7 let, co v Izraeli jsem, konečně trefili do doby, kdy je okolí jezera okupované tisícovkami na jih táhnoucích a i přezimujících ptáků. Jakmile se otevřel volný výhled, pochopili jsme, s kým máme tu čest. Na polích se to hemžilo dlouhonohými obrovskými jeřáby popelavými, kteří právě večeřeli a pěkně po izraelsku se hlasitě přeřvávali. V menších skupinkách i dlouhých formacích písmene „vé“, za doprovodu neutuchajícího křiku, přelétávali z místa na místo v rozhlehlé oblasti kolem jezera ha-Chula. Když jsme konečně těsně před západem slunce dojeli vozíkem k místu, kde nás od pole nedělil vodní kanál, vystoupila jsem a svižným krokem se vydala jejich směrem. Pár jedinců poměrně rychle zbystřilo vetřelce a s mohutným máváním křídel se začalo neochotně odpichovat od země. Uvědomila jsem si, že přesně tohle chci – a rozběhla se. A jich se začaly zvedat desítky, stovky, tisíce, wauuuu! Zastavila jsem se a s husí kůží po celém těle, širokánským úsměvem a slzou dojetí v oku ohromeně zírala na tu nádheru. Během chvilky bylo nebe zbarvené blížícím se soumrakem protkané řadou černých vlnících se řetězců utvořených těmito elegantními opeřenci, s rozpětím křídel kolem dvou metrů.
Má stárnoucí Xperia bohužel zvládla zachytit sotva zlomek té úžasné atmosféry, čili doufám, že se mi tento zážitek svou intenzitou navždy vryje do mysli.
Nadšení z života okolo jezera byli i kluci, i když víc než ptáci je zajímaly vydří rodinky, za kterými by skočili i do vody, kdybychom je včas nechytli. Kdo jste v Izraeli v listopadu, zapište si do diářů „výlet na Chulské jezero“. A pokud možno v úterý ;).
Ahoj Moniko!
Dovoluji si poznamenat že by pro česky mluvící lidi bylo psát ve slyšené mluvě tj. Agmon Achula a ne Agamon HaHula. Jinak jsem byl potěšen že ti ptáci mají pro mně srozumitelné jméno. O jeřábech jsem jako dítě slyšel ale nikdy neviděl v přírodě. Tady jsou to „agurym“ a ten jeřáb mně fakt netrklo. Díky Vláďa
Zdravím, Vladimíre, a děkuji za komentář. Byla jsem na rozpacích, jak to jezero pojmenovat, a google byl s HaHula celkem kamarád. Teď hledám znovu, Wikipedia píše Emek ha-Chula a Chulské údolí. Opravuji na Chulské jezero, případně ha-Chula.