No a je po p… prázdninách. Totiž děti tu mám, ale manžel začal pracovat. Psala jsem, že se chystá pracovat ve stejném oboru, jako bratr, ale asi jsem nezmiňovala, o co jde. Udi, Giyorův o rok a půl starší bratr, pracuje desítky let ve společnosti Yehuda, která se zabývá výrobou a instalací sádrokartonových desek. Tak nějak zjednodušeně asi. Specifický obor stavebnictví řekněme. Vypracoval se tam na jednoho z nejvyšších manažerů a má pod palcem půlku Izraele, co se zodpovědnosti za zakázky týče. A mají zoufale mnoho práce a zoufale málo lidí. Navrhl Giyorovi, ať se to naučí, že ho s radostí budou zásobovat projekty. Viděl to velmi jednoduše – otevři si byznys, přiveď tým lidí, a začněte. Má to ovšem háček – Giyora neví, vo co gou. V životě postavil jednu sádrokartonovou zeď a obložil jeden strop, ehm. Ač dobře a sám, stále neodborně a neprofesionálně. Zásadní otázkou tedy bylo, kde se to naučí, když společnost ho nezaměstná, protože přijmout rodinného člena nemůžou, když Udi je takhle vysoce postavený. Doufala jsem, že se to bude řešit delší dobu, jenže v tomhle oboru se váhání vnímá jako lenost, čili prohlásit natvrdo, že se mu to hodí až v září, si Giyora netroufl. Vyřešilo se to tak, že si otevřel podnikání, zajistil pojištění, účetního a pohotově se připojil k týmu lidí od společnosti Yehuda. Od včerejška pracuje na projektu v Zichron Yakov, což je necelou hodinku cesty od domova mimo zácpy.
Když jsem si v hlavě promítla zbývajících třicet dnů prázdnin doma sama s mými rošťáky, asi si dovedete představit můj výraz. Nebo možná nedovedete, to je jedno, bylo to asi jako kdyby mi ulítly včely. Já znám všechny ty sluníčkový řeči o tom, že jaký si to uděláte, takový to máte, že děti se jen „naladí“ na vaši pozitivní vlnu, že když si to nebudete malovat černě, tak to černý ani nebude… Jenže taky má každej jinak rozdaný karty a vážně bych chtěla vidět, jak dlouho by sluníčkový výraz vydržel mamině devítiletého brouka ADHD suspected a jeho dvou mladších bratrů, co se špičkujou od rána do večera. Jekot, brek nebo vzteklé scény se střídají v intenzitě zhruba co deset minut. Že k tomu se mi na nohu věší roční princezna, co je z věčného křiku, breku a vzteku starších bratrů permanentně vystrašená, asi nemusím zmiňovat… Pozvat babysitter funguje jen občas, někdy je to naopak ještě horší, a za minimálně pětadvacet šekelů za hodinu se to člověku úplně zkoušet nechce. Kluky vzít do bazénu, což byla doteď jejich hlavní zábava v Tal El, stejně nemůže. Eitan je potápěč neplavec, takže možná vyslat dva starší, jenže když budou doma dva mladší, stejně si houby oddechnu. Protože to se pozornost Eitana upne na Liyu, ke které se chová hezky přesně do chvíle, než sáhne na jeho hračku nebo na něj…
No nic, tak konec stěžování, vždycky může být hůř. Máme tu i pozitiva, třeba výdělek (ehm, proč se mi to nezdá dost? :D)). Včera to docela šlo, ráno se vyvenčili na hřišti, přes poledne obrazovky, v půl páté byl muž doma a snad by to nemělo být výrazně později. Odpoledne dělali sušenky, připravili jsme „ledové koláče“ (do plastové krabičky se nahází, co je napadne a nezničí se to vodou a mrazem, a frkne se to do mrazáku). Dolování kostiček lega a dalších zajímavostí z hroudy ledu je zabavilo na celé dopoledne. Liyu to zaujalo jen chvilku, ale stihla jsem mezitím umýt dvě okna na terasu, což je výkon. Prádlo se hromadí míň, oba větší už můžou obléknout trika a kraťasy víc dní, než to zašpiní. Příjemná novinka. Ráno dlouho spíme, obvykle do osmi. Zároveň se prodloužily večery, ale to není na škodu, protože nachystat večeři stačí na sedmou, když už tu muž je.
Já se pustila do sebevzdělávání o obchodování na forexu. Jestli se pustím i do samotného obchodování jisté není, ale zdá se mi to jako zajímavá varianta přivýdělku. Ač to dle odborníků může být čtyři roky vlastně nákladný koníček, ehm. Zásadní údajně je udržet emoce na uzdě, což s dětmi trénuju od rána do večera, tak třeba mám dobré předpoklady ;).
No nic, končí polední pauza, Liya se hezky vyspala a já se vám zatím pěkně vypsala ;).
