Skoro dva týdny, co Giyora vstává kolem páté, obléká montérky a vyráží v půl šesté někam (obvykle daleko) pokládat sádrokartonové desky. Fyzicky náročné, určitě ne zdravé prostředí, dálky autem na přecpaných silnicích, ne extra vyspalý, protože přes brzké vstávání si nenechá ujít Big Brothera… ;(. Pro mě absolutně nepochopitelné, ale už jsem to víceméně strávila. Co mi taky ostatně zbylo, že. Asi pořád lepší, než tu mít chlapa skoro v depresi, co bez ustání přemýšlí nad tím, že nás neuživí. Práce ho nenaplňuje, ale vzdát to zatím nechce, protože se rozhodl, že minimálně půl roku tomu dá. Hm. Snažím se v tom najít nějaké výhody, ale jde to těžko. Když kluci den co den tráví doma místo aby s tátou skotačili v bazénu v Tal El. Na to, abych aspoň velké poslala sama, odvahu zatím nemám. Pokus přibrat babysitter a jít v plným počtu s tím, že já budu ve vodě vždycky s jedním mrňousem a ona bude hlídat druhého na trávě venku u bazénu, je možný za hezkých 40 šekelů za hodinu, takže nevím, jak moc to budeme praktikovat. Kluci si umí spolu hrát, ale že to jde ve třech, se ještě stále nenaučili. Obvykle si hrajou dva, třetí prudí, až to skončí bitkou, pláčem řevem, vztekem, pak se spolčí jiní dva, třetí prudí… A tak furt dokola. Momentálně se snažím najít program, co tu uječenou a pro mě náročnou atmosféru trochu provětrá. Není to snadné, protože žhnoucí sluníčko nás nutí minimálně mezi půl jedenáctou až třetí zůstat ve stínu a ideálně s klimatizací. Momentálně jsme navíc bez auta. Prodej VW Tourana, co nás vozil poslední rok, nám dá finanční rezervu na pár měsíců, než se dořeší (snad) aktuální průšvih. Místo toho si manžel na splátky pořizuje pracovní káru a nám uvolní své Mitsubishi. Ale auto je někde na cestě a ještě není připravené. Přes poledne a bez auta, když to do bazénu nejde, jsme holt uzamčený doma. Bazének na zahradě chlapci okázale ignorují.
Po jednom extra vyhroceném dni, kdy mi i slza ukápla, bylo jasné, že bude nutná nějaká zásadnější intervence. Začali jsme se vydávat na ranní krátkou procházku, v devět, dřív, než to venku bude úplně na chcípnutí. Daniel na kole, Nevo na koloběžce, Eitan s odrážedlem. V kočárku kromě Liyi pálky na pinčes. Pingpongový stůl ve stínu olivovníků jsme společnými silami za pomocí vody a snítek šalvěje jakž takž vyčistili. Dva hrají, dva krouží, v lepším případě jeden s Liyou. Chlapcům jsem doma naprosto nekamarádsky a autoritativně nakázala, ať vyhrabou hry, co můžou hrát všichni spolu. Překvapivě to šlo. Zřejmě budou podobné zásahy nutné, abych se z toho úplně nezbláznila. Polední klid proti obrazovkám (včetně mě) a občas objednáme přijde babysitter. Puberťák Roi, co tu byl posledně, chlapce nadchnul, mě míň. Ale uvidíme, třeba dojde na opakování. Ještě máme přece jen dva týdny do konce roku… 🙂
A ještě jedna zmínka o Liyuš. Naše mini milovaná slečna oslavila první narozeniny! Bylo to velkolepé, veselé, úžasné setkání v úzkém rodinném kruhu (o čtrnácti lidech :-)).
Improvizace při čištění ping pongového stolu 
Hra ve třech 
Liyi první narozeniny
Držte se, po roš hašana se určitě zase vše v lepší obrátí i finančně.
Děkuju! Ještě si asi budeme muset chvíli počkat, ale obrátí, určitě :-).