Škola, školka, viry, bolavá bříška, horečky, kašlíčky, ucpané nosy a další veselosti. Ono i když je to zdravé, je to jízda jak na horské dráze. Člověk fakt neví, kam ten čas mizí. A když je to zpestřené výše uvedeným, sotva chytám dech. Giyora dál vrtá stropy a do toho začal po večerech studovat. To se nedá prostě :D! Ale už mu to zřejmě taky došlo a kouká, jak z toho ven. Snad to nebude trvat dlouho.
Letos jsme otáleli s přihlašováním dětí na kroužky, protože jsme nevěděli, jak to půjde či nepůjde finančně a časově. Ne, že by to teda vypadalo v obou směrech růžověji, ale přece jen jsme se pokusili. Oba chtěli pokračovat v robotice, ale pro druháky už nebylo místo, tak zatím chodí jen třeťák Daniel a Nevo čeká na seznamu, jestli se uvolní místo. Ani v plaveckém kroužku, kde to chce po roce znovu zkusit, na něj místo nezůstalo. Ale vzhledem k tomu, jak rychle děti odpadávaly loni, do Chanuky je dvakrát týdně v bazénu. Daniel začal s vytouženými bubny. Doma zatím kravál nedělá, má trénovací podložku, na které poctivě vyťukává domácí úkoly. Nadšení velké, nejradši by místo jednou týdně chodil denně. Eitan nadále jen do školky a domů. Pro prcky jeho věku je v Tal El fotbal, ale prý začne, až mu bude pět.
Liya ťapká jedna radost, začíná šplhat do výšek, miluje být venku a v nejideálnějším případě chodit za ruku po schodech nahoru a dolů. Když už doma, tak pokud možno sedět na lince a prozkoumávat vše, co je v dosahu. Na naší lince je vždycky co :-). Vytrvale na ni mluvím česky a chlapci leccos pochytili. Větu “Máš bobek?” umí už jak rodilí Češi :-). Kromě toho taky slyším “pojď, chceš, počkej, vem si”, když na ni mluví. Jsou roztomilí, všichni. A pořád. Jen já bych potřebovala čas pro sebe, aspoň sem tam, abych to dokázala pořád vidět. Občas mi je smutno a říkám si, že to chudáci s takovou mámou pěkně schytali. Ale věřím, že i to je potřeba, aby člověk neusnul na vavřínech (ač teda jestli to jsou vavříny v mém případě, to by se dalo rozporovat) a dál na sobě makal, aby jim dokázal být příkladem.
Možná se ptáte, jaké to je vychovávat čtyři děti. Tak já vám něco řeknu… Ono se to vychovávat totiž vůbec nedá. Je toho moc na to, aby to šlo nějak rovnat do latě nebo s tím manipulovat. Pevně věřím, že jediná cesta je budování vzájemné důvěry. Láskou, trpělivostí, pozitivní zpětnou vazbou, laskavě nastavovanými hranicemi. Ne že by mi to šlo samo, je to naopak tvrdý boj. Ale je to směr, kterým chci jít, učím se, zkouším a netrestám se, když to zronva nejde. Snažím se hledět dopředu a radovat se z každého rodičovského úspěchu. Jednou vám o tom třeba budu psát víc :-).
