Po více než šesti týdnech jsme s malou princeznou zůstaly doma samy. Od rána jsem už odpověděla na šestsetpadesát osm otázek „kde je táta?“ a všichni ostatní. Prázdniny bych za sebe shrnula jako naprosto perfektní :-). Zvládli jsme od všeho něco, přes výlety do přírody i za kulturou, důkladnější úklid, reorganizaci domu a dvě narozeninové oslavy našich potomků. Na zahradě přibyla cesta z druhé strany domu, konečně, po dvou letech od té první. Úspěšně jsme vypěstovali cherry rajčátka (z melounů, kořenové petržele ani okurek se nechytlo nic). I tak jsem na nás hrdá, že jsme to v těch šílených vedrech den co den zvládli zalít. Benjamínka malý koutek z naší ložnice se přesunul do velkého koutku v security místnosti, odkud jsme díky tomu vyklidili spoustu zbytečného harampádí. Kout v ložnici zbyl na princeznu, která si ho okamžitě „vymalovala“ podle svého – fixy…
Zahájili jsme proces rozdělení pokojů našim dvěma dorostencům. Plán sice byl, že se to za prázdniny stihne, ale nestihlo. Nevadí, čekají nás brzy svátky a s nimi další volno :-). Oslavili jsme dvoje narozeniny – princezniny druhé, v širším rodinném kruhu, a úplně na závěr prázdnin první kulatiny našeho prvorozeného. To bylo hodně velké, pětatřicet děcek v začínající pubertě u nás doma. Zahrada i zrezavělé držadlo na houpačky, co jsme už chtěli vyhodit, vydrželo. Do zakrytého bazénu skočil jen jeden výtržník :-). Obávala jsem se, že objednané zvířecí představení už nebude pro Danielovy vrstevníky to pravé ořechové, ale naštěstí jsem se spletla. Udrželo je na zadnicích celou hodinu a půl a synáček byl za superhvězdu. Bráchové pochopili, že ten den budou na vedlejší koleji a výjimečně se nervali o svoje místo na slunci. Atmosféra báječná, děti se bavily a zvířátka přežila bez újmy. Sice jsme pak měli, co dělat, abychom do šabatu dům dali do snesitelnějšího stavu, ale rozhodně to stálo za to.
Začal nový školní rok a nové začátky. Giyora skončil šabaton, čili rok na studium, ovšem nikoliv studium samotné, které teď bude muset skloubit s prací na plný úvazek. Plán školních výletů je velmi výživný, ale asi už mě nic nerozhodí víc než představa, že by zas měl den co den odjíždět někam vrtat stropy ;). Na výlet rodinný si ale můžu nechat zajít chutˇ. Musím vymyslet, kam můžu s děckama vyrážet sama. Čerstvý desetileťák zahájil čtvrtou třídu a tím se přesunul na druhý stupeň (základka je v Izraeli šestiletá). Nevo je rok pod ním a Eitan začíná předškolní rok v nové školce, kam se upřímně těšil. I ranní „předávání“ podle toho vypadalo.
Finanční situace je i nadále velmi zajímavá a i když směřujeme k východisku, táhne se to jako víte co. Měsíc a půl shánění dokumentů, zajišťování překladů, shánění dalších dokumentů a kdo ví, co si banka ještě navymýšlela, aby nám na závěr slavnostně sdělili velké „ano“ a oznámili, že teď tedy teprve začínáme. Začít něco v Izraeli před svátky je odsouzené k tomu, že se to možná bude konat do Chanuky. Ale co, nakonec se tam nějak dohrabem, ono to zas uteče jako všechno :-).
