Tělo si po množství dnů podobných předválečné rutině přepočítalo pravděpodobnostní tabulky a hodilo se do klidu. Pořád ráno čtu, co se stalo v noci a sem tam mrkám na stránku o tom, kde zněly sirény. Upozornění z rádia si poslechnu, ale žádná emoční reakce se nekoná, ani když je to sever nebo oblast blízko nás. Dokonce i výbuch, co zněl relativně blízko, už se mnou vůbec nezamává. Líp a víc spím, budí mě už výhradně kopance maličkých nožiček. Usmívat se na lidi okolo už je zas snadné, do supermarketu vedle ve vesnici chodíme znovu bez obav a množství muslimů mi nepřipadá vyšší nebo podezřelé. Mlčení arabských vesnic už nevnímám hrozebně, spíš si říkám, že bychom na jejich místě možná jednali stejně. Nevíme, kdy válka skončí a jak, takže v případě, že by to pro židovský národ bylo zlé, je pro ně rozhodně rozumější projevovat pochopení pro arabský svět. Kdyby to dopadlo naopak, nic se jim nestane… Uvědomuji si, že řada z nich by raději měla jiné sousedy než jsme my, ale určitě nás kvůli tomu většina z nich nepůjde vraždit. A další z nich určitě ví, že by sousedy mohli mít i horší ;). Nad neustále probíhajícími pohřby padlých vojáků si povzdechnu, v jaké absurdní realitě to žijeme. Válku jsme nechtěli, ale teď tu je a má jasný cíl – zajistit nám bezpečnější život v naší zemi. A tohle je její cena, bez které to bohužel nejde. Obdivuji sílu místních lidí, žen, co hovoří na pohřbech svých manželů. Matek a otců, co pohřbívají své děti. Ubírá to na hrůznosti představy, že jednou mohu být na jejich místě. Je totiž šance, že bych také mohla cítit i něco jiného než vztek, bolest a totální frustraci. Samozřejmě tajně doufám, že až půjdou do války i moje děti, budou proti nepříteli stát jen roboti a ony budou maximálně mačkat tlačítka na ovladači ;).
Brána Tal El je pořád nepřetržitě střežená, ač většina mužů domobrany, co měla zbraně od armády, je už musela vrátit. Les se nám po deštích zelená a začíná kvést. Zatím převážně narcisy, ale bramboříky na sebe nenechají dlouho čekat. K výletu ven do polí za plot, kterým je naše vesnička ohraničená, jsme se ještě nedostali. O šabatu je odtamtud vždy slyšet rámusení čtyřkolek, tak nás to tam neláká.
Giyorovi po několikaměsíčním odkladu začala vysokoškolská studia. Také výletů se studeny mu přibylo. Řada míst a ubytoven, kde studenti obvykle přibývají, dostavěla či dodala betonové kryty, čili se tam už teď může.
I u nás došlo na delš výlet. Na konci chanukových prázdnin jsme vyrazili na noc do Jeruzaléma. Na průvod s lucerničkami po setmění v uličkách v těsné blízkosti Zdi nářků jsme si vzhledem k situaci netroufli, ač jsme to měli v docházkové vzdálenosti od ubytovny. Ulice byly nezvykle prázdné, rodiny s dětmi jsme potkali možná tři a byli to určitě místní pospíchající odněkud někam. Giyora byl ozbrojený a očima neustále scanoval okolí včetně projíždějících aut. Děti jsme drželi v naší těsné blízkosti, při chůzi po chodníku dostaly instrukce jít co nejdále od silnice, těsně podél budov… Pár „podezřelých“ osob jsme takticky nechali nás předejít, zatímco jsme pozornost dětí upoutali k výloze nebo třeba havranovi. I přes tato omezení to bylo fajn, užili jsme si krásný výhled od větrníku, procházku parkem a druhý den pak jeruzalémskou ZOO. Tu zřejmě vyhodnotila coby bezpečné místo většina rodin z Jeruzaléma (a možná i odjinud :-)) a už v deset, kdy jsme dorazili, se to tam hemžilo spoustou lidí a dětí. Prostor je to velký, tak tlačenice a větší hloučky byly jen krátce po vstupu, pak už se lidé rozprostřeli všude možně. Probíhající válku člověku připomněla jen cedulka s šipkou a nápisem „K nejbližšímu krytu: Noemova archa“…
Přeji všem v Česku krásné sváteční období! A nám tady klidné dny a hodně sil.
