Šabat – nové zkoušky, nová zjištění a polemizování nad procesem

Tenhle šabat jsme zase měli na návštěvě tchýni a nejstaršího Giyorova syna. Ten hned po příchodu k nám vytáhl telefon a na hlasitý odposlech volal mamince. Oba mí kluci se k němu přilepili a povídali si s ní taky, načež se po skončení hovoru Daniel dožadoval telefonu. Zjistila jsem, že mě to obtěžuje, a moc jsem nevěděla, jak s tím naložit. Giyora zasáhl a požádal ho, ať ten telefon schová.

Už delší dobu chodím v rámci tréninku v sukních a dost mě to začalo bavit. Vůbec se mi nechce zpátky do kalhot, hromada džínů ve skříni leží ladem. V sobotu dopoledne jsem chtěla děti vytáhnout za Giyorou do synagogy. Venku se to sice mračilo, ale bylo hezky teplo. Přišel ten správný čas na trénink pokrývky hlavy. Praktikující židovka by ji totiž měla mít permanetně na hlavě. Důvody pro to se doufám během studia dozvím. Tuším, že to buď má co dělat s cudností nebo prezentací světu, toho, co jsem. Případně obojího. Nikoli ze spirituálních důvodů, ale čistě praktických – jaksi jsem si nestihla před šabatem umýt hlavu – jsem si nasadila širší outdoorovou čelenku a s výsledkem byla docela spokojená. Nebylo by to poprvé, co jdu s nějakým šátkem na hlavě, ale Nevo zřejmě takovou situaci nepamatuje a na rozdíl ode mě s novým vzhledem vůbec spokojený nebyl. „Co… to… je?!!“ „Šátek, Nevo.“ „Sundat!!“ „Nelíbí?“ „Ne!!!“ „Mám to sundat?“ „Jo! Sundej to mami! Sundej!!“ Aha… no tak dobře teda. Sundavám a nechám vlasy alespoň svázané do drdolu, což trochu zachraňuje situaci.

I když jsme z domu vyrazili včas, do synagogy se jim jít nechtělo, jen na hřiště pod barák. Za necelou hodinku dorazil Giyora a vrátili jsme se domů najíst. Nevo už ven nechtěl a zahlásil se o polední spaní. Usídlil se v kočárku a nechal se udrndat i za přítomnosti Daniela a Giyory, kteří pak odešli jen spolu.
Zbytek šabatu odešel rychle, Daniel usnul v sedm při pohádce a nejvíc odpočinutý Nevo strašil ještě dlouho po té, co jsem se vrátila z nákupu, takže jsme k večeři zasedali až v deset. Rozebírali jsme situaci celého projektu konverze. Že se to už delší dobu nijak neposouvá, že jsme asi čekali nějakou změnu, ale že nepřichází. Že je to pořád ten samý život, s totálním vypnutím na jeden den v týdnu. Což je sice fajn, ale nějaký posun ke spiritualitě jsme čekali. Polemizovali jsme, jestli změnu může způsobit, že se do toho „víc opřeme“ a zařadíme víc praktik i do každodenního života. Sice poctivě oddělujeme v rámci kašrútu mléko a maso, to byly jen drobné změny – nedat si kafe po masovém jídle a místo másla dávat do bramborové kaše margarín – ale pořád nemáme oddělenou sadu nádobí, nevíme, jak přistoupit k tomu, že bychom v troubě měli dělat jenom maso a v toasteru, který občas používáme jako gril, naopak nepřipravovat masné polotovaty z mrazáku nebo tak něco. Že přibylo zajímavých diskuzí, i když opět je to více než o duševnu o nějakém vymýšlení teorií, co se to sakra na tom kopci (hoře Sinaj, kde Mojžíš dostal Tóru) stalo, že to přesvědčilo celej národ o setkání s Bohem. A tak no. Dál chroupu Talmud pro každého, což je sice zajímavé počtení, ale ani odsud nepřichází přesvědčení, že jsem na cestě stát se součástí „vyvoleného“ národa…

Jo a teda ptala jsem se na to vytápění konečně, je na to fígl, jak jinak. Sice to nemůžu zapnout, ale můžu si přenastavovat časovače, že. Samozřejmě tak, abych to v danou chvíli nezapnula nebo nevypnula. Ale když je zima, vím, že za půl hodiny už bude teplo na tak dlouho, jak budu chtít. Trpět půl hodiny je lepší než celý šabat, ale i tak v tom přínos pro svou duši marně hledám :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *