A další týden skoro za námi. Po propršeném pondělku jsme si užili dva polojasné dny. Středečním pestrobarevným západem se s námi sluníčko rozloučilo a od té doby jsme ho neviděli. I když rozkvetlé bramboříky u nás v lese dávaly naději, že zima už letos vůbec nepřijde, dostaly nakonec studenou sprchu. Leden nezklamal, leje jako z konve už druhý den a bude to pokračovat určitě přes víkend. Blýská se, hřmí, fouká vítr, obloha je kompletně zahalená těžkými šedými mraky. Vytrvalý silný déšť střídají průtrže mračen, kdy silné provazy vody mlátí kolmo do země a očesávaj nám marakuju z živého plotu, které chyběly tak možná dva týdny sluníčka, aby dozrála. Teploty se zatím drží kolem 10 a v domě buď není zima nebo si opravdu zvykám. Zvládáme to v oblečcích z měkkého fleecu a sem tam někde puštěnou klimatizací.
Včera kvůli dešti Giyora musel studentům utnout výlet hned půl hodiny na to, co vyrazili. Byli zmoklí jako myši a případné pokračování by mohlo mít neblahé zdravotní následky. Všichni rodiče si děti buď dojeli vyzvednout nebo dali svolení, že můžou jet domů sami, čímž dostal nepsané svolení k návratu domů i můj muž.
Na pátek, což je dnes, si domluvil s ředitelkou ve škole volno kvůli plánované schůzce u kolegyně zastřešující místní „něco jako skauty“. Sice jsme se jízdy v bouři trochu obávali, ale nechtěli jsme kluky připravit o bohatou ZOO v jejím domě v severoizraelském kibutzu a bezkonkurenční babysitter v podání jejího 13 letého syna Gabriela, o kterém kluci od poslední návštěvy doteď básní. Ani nevím, proč jsme jim to neřekli, ale bylo to k dobrému. Včera po půl deváté večer se totiž na Giyoru spustila smršť sms, kdy se ho ředitelka snažila přesvědčit, že v pátek musí přijít učit, protože 7 jeho kolegů nahlásilo, že jsou nemocní. Jo, zřejmě bolest v kostech z tý bouřky… Sice seřval šéfa, že on si na žádnýho nemocnýho hrát nehodlá, že ředitelka by přece měla dodržet slovo a že do školy nejde, ale nakonec jsme se dohodli, že vzhledem k tomu počasí to možná bude i lepší než riskovat, že se někde zasekneme.
Ono takové deštivé počasí umí v Izraeli způsobit kalamitní stavy podobné prvnímu sněhu každý rok v Čechách. Stačí i lehká přeháňka, aby místní řidiči jezdili jako p… prostě hrozně pomalu a nalepený na skle, natož pak stav, kdy se po vytrvalém dešti silnice mění v řeky a potoky, v určitých místech i rybníčky až jezírka. Jenom kačenky na to posadit. Rodiče neposílají děti do školek, kdo může, pracuje z domova – déšť je plně akceptovatelný důvod.
My se chystáme na mokrý šabat s velkou pravděpodobností výpadků elektřiny. Giyorovi nezávidím ani trochu návštěvy synagogy, protože deštník si o šabatu vzít nesmí (zákaz otevření je odvozený od stavění stanů a nechat otevřený ho taky nemůže, protože by to ostatní mohlo přivést na myšlenku, že zhřešil :D) a pláštěnku nemá. Sice to není víc než 10 minut cesty, ale stejně, v tom slejváku?! Heh.
Domem voní chamin ( více zde) , tradiční pokrm na chladné zimní dny, který se od včerejší noci pomaličku peče v troubě. Mí dva chlupatí medvídci se právě tulí na křesle u televize a užívají jako já poledního klidu. Přes den si hráli tak pěkně, že jsem sebrala prvně odvahu sepisovat článek za jejich přítomnosti. Tak snad bude takhle pokračovat celý víkend.
