No hurá, po měsíční odmlce konečně zase vyšlo úterní výletničení. Ráno jsme informovali řidiče Danielova taxi, ať ho odpoledne ze školky domů nebere, že si ho vyzvedneme sami.
Opičí les Yodfat je od nás necelou půl hodinku jízdy a Danielova školka je po cestě. Dojeli jsme ve stejné minutě, kdy Danielův taxi opouštěl parking. S úsměvem jsme na něj mávli a vzápětí se zděšeným výrazem konstatovali, že kromě spolužáka Michaela je tam naloženej i Daniel. Naštěstí řidič už stavěl a dítko nám předal ze slovy, že on sice zprávu dostal, ale nedali jsme vědět do školky, tak mu ho stejně vydali… Zatrnulo mi představou, že bychom přijeli o pár minut později a minuli se a Daniel by jel domů do prázdnýho baráku, ale Giyora mě uklidnil, že by se to pořešilo i o nějakou tu chvíli později.
Do Jodfat jsme dojeli ve čtvrt na tři a na průchod parkem do zavíračky zbývaly necelé dvě hodiny. Pokladní nám zabavila veškeré jídlo, i zavřené sáčky křupek a dalšího zobání, že si to máme vyzvednout po východu. Mno, asi chápu, zákaz vybalování jídla by nejspíš většina izraelských rodičů respektovala přesně do doby, než by se ozvalo první úpělnivé „já ciiii kšupkyyyyy“ od některého z potomků. Ti silnější by možná vydrželi do třetího.
Než Giyora vyřídil vstupné, děti se hádaly o tom, kdo může viset na zábradlí u vstupu. Vstupenky jsme měli v ruce dřív, než se stihly pomlátit, a průchod parčíkem mohl začít. Daniel má zvířátka rád od kojeneckého věku a bral by do ruky všechno, co nestihne utéct. Hnal se první a bylo mu úplně fuk, že se vzdálenost mezi námi a jím rychle zvětšuje. Giyora ho pohotově přesměroval na nějakou drůbež, co se volně potulovala hliněným a občas bahnitým povrchem a tam už počkali. Nevo se na zvířátka rád dívá, ale z bezpečné vzdálenosti. Nejistě se za námi coural a po spatření prvního respekt budícího krocana, chtěl vzít na ruku. Došli jsme k zaměstnanci parku, co dohlíží na veverčí opičky. Koupili si za pět šekelů pro ně jídlo a já byla příjemně překvapená, že to nejsou živí červy, jako zatím při každé naší předchozí návštěvě, ale směs oříšků, semínek a rozinek. Daniel byl hlasitě nadšený z blízkého kontaktu a dával opičkám s chichotáním zobat z ruky, zatímco Nevo mi křečovitě objímal nohu od chvíle, co jsem ho položila na zem (chtěla jsem fotit), schovával hlavu pod bundu, a řval, že chce zpátky nahoru. Focení teda dostal za úkol Giyora a já udělala kompromis – vzala jsem Neva, ale také jídlo pro opice. Skákaly po nás a sápaly se po rozinkách, což jsem si já se smíchem užívala, Nevo samozřejmě vůbec. Ostatní zvířectvo převážně v klecích nebo výbězích už oceňoval podobně jako Daniel. Bekotem děti pokecaly s ovcemi, zpíváním přiměly papouška k tanci, naháněly pávy a strkaly prstíky na ozobnutí kuřatům.
Opičí les jsme opouštěli těsně před zavíračkou ve čtyři, dali si svačinu pod jedním z místních hubených dubů a já neodolala vůni kváskového chleba z pekárny po cestě k autu a za přátelskou cenu 17 šekelů (asi 100 kč) jeden žitný pořídila. Chutnal sice výborně, ale pořád má daleko do toho českého, možná proto, že v něm není kmín a na povrchu je posypaný mákem. Dětem se domů ještě nechtělo a překvapivě souhlasily s návštěvou přilehlé archeologické lokality Tel Jodfat. I tam jsme si každý našli své – Daniela uchvátilo mohutné beranidlo, Nevo zkoumal kytičky, Giyora se jako správný archeolog zvědavě rýpal v zemi a já si užívala zelenající se výhledy a poslední paprsky sluníčka. Další krásný půldenní výlet za námi.
