Šabat, kdy nám asi měla být zima
Hustý déšť neustal ani přes páteční noc. Páteční večeři s námi trávili Giyorovi velcí kluci a díky tomu šla naše mrňata spát až v deset. Ráno k obvyklé vstávací hodině děti nic moc nepřidaly, vyhrabávali jsme se z postele před osmou, kdy se Giyora chystal do synagogy. A prý máme dorazit, že někdo slaví Bar micvu (náboženský obřad, kdy se z židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž – o prvním šabatu po jeho 13. narozeninách) a že jeho maminku snad znám. Venku bylo zataženo, ale nepršelo. V baráku pěkná zima, čili jsem hned po probuzení bez váhání zapla výkonnou klimošku v obýváku. Časovač byl nastavený v obýváku jen na malé „doplňkové“ klimatizaci, která obvykle stačí, ovšem ne, když je venku kolem osmi stupňů. Se zamračeným a provinilým, lehce pokřiveným úsměvem, a naprosto odhodlaně, jsem večer přidala stupně na přímotopu v ložnici. To ne, tohle ne, zimou já trpět nebudu! A topit pánu Bohu do oken taky ne. To je rozhodně jeden z okamžiků, kdy si říkám, že takhle to Bůh určitě myslet nemohl. A moje přesvědčení narostlo, když jsme cestou do synagogy potkali Shuvu, co si stěžovala, že jim v noci byla zima a že malej (sedmiměsíční) je nějak nastydlej… Nevyjadřovala jsem se k tomu. Nám zima nebyla. A nebude, i kdyby na tom konverze měla zkrachovat (si teda myslím teď ;)). Nicméně jsem jí přiznala, že minulý šabat Daniel koukal na telku a ptala se, co s nemocným dítětem dělají oni. Mno, je to o něčem jiném, televizi vůbec nemají, děti něco vidí tak jednou za tři týdny, tak je vůbec nenapadne si o ni říkat. Nevím no, nemít telku, což by mi bylo jedno, pustím mu pohádku na laptopu…
Procházka do synagogy byla chyba. Jednak jsme čekali asi půl hodiny, než pánové dojeli modlitby. Zřejmě to kvůli té Bar micvě bylo extra prodloužené. A jednak tam bylo mraky lidí. Jíst na stojáka se nám nechtělo, prodírat se mezi lidmi za dětmi taky ne. Zůstali jsme na přípitek, ukořistili pár slaných krekrů pro kluky, aby z toho aspoň trochu něco měli, a rozhodli se zdekovat na jídlo domů. Nepršelo a prckové chtěli rovnou na hřiště, což se ale nechtělo hladovým rodičům. A než jsme se doma najedli, pršet začalo… Zklamaný Daniel poctivě co chvilku kontroloval, jestli se to už přehnalo, a asi po hodině vítězně oznámil, že neprší. Musel pokaždé otevřít vchodové dveře, protože venkovní žaluzie byly stažené. Další věc, co mě o šabatu dost prudí. Jsou totiž ELEKTRICKÉ, takže si s nimi o šabatu nesmíme hrát. Že by zůstaly vytažené celý šabat nepřipadá v úvahu, byli bychom tu večer jak ve výkladní skříni… No a na tohle časovač nastavit nejde, že. Grrr…
Tentokrát jsem ven s Danielem šla jen já, protože Nevo už vypadal, že by zahnízdil, přenechala jsem tedy jeho uspávání a možnost poledního klidu Giyorovi. Ulice Tal El zely prázdnotou a Daniel z té samoty vypadal posmutněle. Pořád mi hlásil, ke komu půjdeme na návštěvu a já vysvětlovala, že nemůžeme. Sice jsme nějaká pozvání na návštěvu o šabatu dostali, ale pokud my šabat držíme, vlastně ho nemůžu vzít nikam, kde se nedrží… Bylo mi to líto a slíbila jsem mu, že zkusím domluvit něco v týdnu. Asi po hodině a půl jsme se vrátili domů, částečně proto, že se k nám hnala bouřková mračna, a částečně proto, že se Daniel už prostě nudil. Několikrát si po „úspěchu“ z minulého týdne zkusil říct o pohádku v televizi, ale asi sám tušil, že to neprojde. Zbytek šabatu jsme strávili nad novými hrami, které jsem pořídila už před tím minulým, ale nedostali jsme se k nim. Když jsem šla Daniela asi 10 minut před koncem šabatu koupat, projevila jsem dobrou vůli a snažila se v koupelně zapojit na časovač přenosný teplovzdušný ventilátor, jestli se jako povede, že se zapne sám. Nepovedlo, čili jsem rezignovaně zapla ten standardní. Stejně už padla, tak jsem zamlela požehnání na konec šabatu. Giyora si na ukončení musel počkat v synagoze, aby to mohl zpátky odřídit autem, co si tam přistavil v pátek před začátkem šabatu. Nám nějak doteď vůbec nedošlo, že pokud havdalu (rozdělení šabatu od běžného dne) děláme až doma, ani ty bylinky, co mají být její součástí, si po cestě nesmí natrhat, ehm. Ale tak především chybami se člověk učí, že. S tím se počítá i v procesu konverze.
