Giyora nás tentokrát opustil už ve středu dopoledne s tím, že se vrátí až v sobotu v noci, protože z oblasti Mrtvého moře vyráží až po odchodu šabatu. Jednou za čas pořádají se studenty takovýhle delší výlet zahrnující i šabat. O šabatu je samozřejmě ve vládních organizacích zakázáno pracovat, tak Giyora i ostatní učitelé dostali k podpisu prohlášení, že nepracují, ale dobrovolničí. A vážně si můžou vybrat nepodepsat, ale Giyora jet chtěl. Čas s dětmi v terénu si většinou ujít nenechá, to je část práce, která ho baví nejvíc.
Jakmile se Shuva dozvěděla, že tu s dětmi budu sama, obratem nás pozvala na páteční večeři. Nicméně jí došlo, že někdo zas slaví barmicvu, a že o šabatu večer tedy budou v klubu, kam jsme samozřejmě taky zvaní. Mě ale z představy, že bych se s klukama za tmy pěšky táhla v pátek večer ten kilák ke klubu a pak kdoví kdy a kdoví jak zpátky, braly mrákoty. Tak jsme se dohodly aspoň na společném sobotním obědě.
V pátek v poledne se Daniel, kterého přivezli ze školky spícího, vyjímečně nechal na gauč, kde pokračoval další dvě hodiny. Ve tři mi to teda doma ožilo dvěma do růžova vyspinkanýma dětičkama. Tušila jsem, že mě čeká dlouhý večer, ale aspoň byla naděje, že budou mít dobrou náladu. A klaplo to. Do čtvrt na pět jsme byli na zahradě, pak jsme zapálením svíček zahájili šabat a vyrazili na hřiště. Bylo tam příjemně živo, maminky chystající večeře evidentně vyslaly tatínky s drobotinou ven. U nás se na šabatové plotýnce nahříval zbytek kuřecích prsou na zelenině a jako záloha, když by to děti nejedly, řízky a krokety, co mají úspěch zaručenej. A pečenej bramborák pro mě. Vždycky když je Giyora pryč, udělám si radost něčím, co mi chybí z české kuchyně, kterou on, až na drobné výjimky, nerad.
Domů jsme se vrátili před šestou a děti se nadšeně vrhly na šabatové hry. Po večeři jsem je vykoupala a dál jsme si hráli až do devíti, kdy jsem především já už začínala jevit známky únavy. Přesunuli jsme se s knížkama do postele a v půl desáté všichni usnuli.
Ráno bohužel děti strašily v obvyklých sedm, ale i přes to jsme strávili pohodové dopoledne doma nad hrami a v půl jedenácté se začali chystat k Shuvě, abychom to tam na tu plánovanou půl dvanáctou stihli. Děti opět moc nejevily chuť se připojovat k obřadům a žehnáním, ale protože Shuva svoje děti taky nenaháněla, neřešila jsem to. Když jsme asi během hodiny a půl dojedli, nalistovala mi Shuva v brožurce ležící přede mnou požehnání, co se říká po skončení hostiny. Právě ve chvíli, kdy ho sama začala šeptem odříkávat, postavil se proti ní Daniel s jakousi hračkou v ruce a prý: „Můžu tohle? Shuva? Shuva?“ pokoušel se o oční kontakt a zmateně se díval střídavě na ní a na mě. Čili místo abych četla taky, vysvětlovala jsem mu, že Shuva říká požehnání a že odpovědět nemůže. Bohužel to nevzdával a Shuva se s chichotáním snažila udržet pozornost na textu, až se na závěr konečně rozesmála naplno. S tím jídlem v Izraeli se takhle courá běžně. Na stole bývá několik druhů masa (nebo nemasných „hlavních“ pokrmů), příloh, salátů, pečivo, tahini, hummus… Každý si nabírá na talíř libovolný mix, většinou tak, aby ochutnal všechno. Vyprávění, diskuze a tlachání je součástí hostiny. Děti většinou tu různorodost pokrmů neoceňují a pokud se vůbec připojí, zůstávají prvních pár minut, než se něčím rychle nacpou, a běží si hrát. Příležitostně se vrátí něco uzobnout. Nikdo nepředpokládá, že budou s dospělými sedět u stolu.
Odcházeli jsme po druhé, což je čas, kdy se hostitelé obvykle prostřídávají v odpoledním spánku. Protože moji prckové skoro nic nesnědly, stavili jsme se po cestě na hřiště na chvilku doma, kde se zaplácli hummusem. Když jsme ve tři vyráželi na hřiště, zbývaly do konce šabatu už jen dvě a půl hodiny. Protože kluci přes den nespali, bylo jasný, že půjdou večer hodně brzy. I když teda že oba odpadnou už před půl sedmou po 15 minutách pohádky, jsem nepředpokládala.