Danielovi v úterý opět oteklo oko a musela jsem ho vzít ve středu k doktorce. Údajně se mu zanítila řasa a jestli ho můžu nechat doma, bylo by to lepší, aby si tam ve školce nic nezanesl. Nebolelo ho to, vlastně mu nic nebylo, a protože čtvrtek měl Giyora volno, využili jsme krásný slunečný den k rodinnému výletu. Vyrazili jsme kolem půl desáté dopoledne do Golanských výšin. Jeden a půlhodinovou cestu Nevo z většiny prospal, zatímco Daniel neúnavně komentoval okolí – krávy, kozy, ovce, traktory, náklaďáky…
Z parkoviště v horní části přírodní rezervace Banias jsme ve dvanáct vyráželi na kamenitou stezku s výhledem na svěže zelené kopce Golanských výšin. Já i Giyora pro jistotu vybavení nosítky. Obě mláďata kupodivu bez odmlouvání ťapala, na můj vkus až příliš svižně. Zvlášť Nevova neustálá snaha chodit po lemování cesty, za kterým se kopec ostře lámal k říčce v údolí, mě dost znervózňovala. Samozřejmě protestoval proti tomu, abych ho držela za ruku, ale můj mateřský pud udržet dítě v bezpečí byl silnější. Giyora dal Danielovi jako správnej otec o chviličku víc volnosti, ale protože prcek za pár metrů na pozvolně klesajícím schodovitém terénu uklouz a lehce si nabil, dál i oni dva pokračovali ruku v ruce. Když jsme klikatící se stezkou doklesali až k říčce, bylo jasné, že mé obavy hned tak nepoleví. Kluzké schody sice vystřídala rovná dřevěná lávka, ale na můj vkus úzká a se zábradlím, které by dvouletýmu dítěti v pádu nebo skoku dolů zabránilo dost těžko. Už jsme děti nedrželi za ruce, ale za zápěstí. Kluci byli z bouřící vody nadšení, strašně je bavilo házet dolů listy a pozorovat, co se tam s nimi děje. Mně naopak drtila představa, že se to samý stane s mým potomkem a tlačila jsem je odtamtud pryč. Charakter stezky se bohužel neměnil, navíc jsme často stoupali nebo klesali po schodech. Dětem ten terén zřejmě přišel děsně zajímavej, protože ani Daniel, který obvykle po pár metrech fňuká, že chce nosit, to tentokrát ne a ne vzdát. A přitom mně by se s tím dvanáctikilovým závažím šlo o tolik snáz než se to pořád snažit držet, jistit, chytat a já nevím co. V cíli cesty pod vodopádem Banias jsme se potkali s několika třídami výletnících teenagerů a na dřevěném mokrém molu byla pěkná tlačenice. Giyora se nenechal zastrašit a procpal kluky až úplně dopředu a oba postavil na zábradlí. Foukal lehký vítr a z vodopádu na nás prášila voda, což se klukům moc líbilo.
No, cíl teda vlastně bylo auto na parkovišti, takže teď jsme museli z údolí řeky vystoupat zpátky nahoru. A zatímco teenageři se do schodů plazili a s fňukáním posedávali a odpočívali na každém rohu, moje dvě ptáčata letěla kupředu. „Jé, koukej, jak to ten malej slaďouš dává s přehledem a ty si stěžuješ! A to má ty schody skoro do pasu, tobě stačí jen lehce zvednout nohu a je ti to za těžko!“ Prudily holčiny unavené spolužáky a zřejmě tím moje draky ještě povzbudily. Nahoru jsme se díky tomu dostali nečekaně rychle, osvěžili se pitnou vodou z kohoutku u odpočívadla a pak už se popobíháním snažili udržet tempo s prcky, kterým vyhladovělo, a hnali se ke stánku s občerstvením za slíbenými křupkami. Kromě křupek jsme koupili ještě dvě kila čerstvých jablek, o jejichž košér původu se dá dost pochybovat, ale byly neodolatelně dobrý. Nevo nezklamal a jablko upřednostnil před křupkama, což Daniel samozřejmě uvítal, protože zbylo víc na něj.
Kluci nechtěli domů a ani nebylo kam pospíchat, tak jsme vybrali další cíl vzdálený pár minut autem – středověký hrad Nimrod. Děti kupodivu po tom náročným výšlapu neusnuly hned a naprosto bez problémů daly ještě malý okruh po zachovalých troskách pevnosti. Na závěr je tak bavilo házet šutry do žabincového bazénku, že jsme je odtamtud horko těžko dostávali (unavená jsem byla hlavně já). Cestou domů jsem se ještě pokoušela fotit krávy pasoucí se na minovém poli, ale byly dost daleko od cedule, tak se to moc nepovedlo. Kluci se samozřejmě na zpáteční cestě prochrupli, takže večer byl poněkud delší, ale za ten krásný rodinný výlet to definitivně stálo!