Na páteční večeři se k nám připojili oba Giyorovi dospěláci. Naši drobci neskrývaly nadšení a sotva nechali kluky najíst. Sami se k večeři připojili pouze na zahajovací přípitek sladkým vínem, po čemž nás překvapili, když naklusali do koupelny pro schůdky a dotlačili je ke dřezu, aby se mohli přidat k rituálnímu oplachování rukou, když viděli nás. Dokonce se snažili odříkávat požehnání. Tím pro ně večeře skončila, na jídlo byli moc unavení. Asi půl hodiny po nás lezli, než konečně urvali kluky na další půl hodinu na hraní. Pak se přiblížila půl devátá a Daniel byl po dni bez poledního odpočinku už víc než zralej do postele. Kluci to vzali domů a Giyora uspávat. Já poklidila po večeři a vytáhla uspaného Giyoru z postele. Dali jsme si čaj a jahody s cukrem jako dezert a četli přitom s vytřeštěnýma očima kapitolu z Tóry (v Bibli Levicitus – Požehnání a prokletí) o tom, co všechno Bůh národu provede, pokud ho nebudou poslouchat. Pohádka na dobrou noc to fakt nebyla, tak jsem si pro spravení chuti ještě přečetla další část Bábovek. A jako obvykle nám za necelou hodinu začala padat víčka, a tak jsme to zabalili.
Rekord dlouhého ranního spaní z minulého týdne kluci nejenže netrumfli, ale ani nezopákli. Daniel vyběhl z postele už v půl osmé a šel s tátou stavět puzzle. My se s Nevoušem ještě chvíli převalovali, ale pět minut před osmou, když Giyora odcházel, se museli taky vyhrabat. Děti chtěly ven ještě předtím, než si vyčistily zuby. Ale mně bylo nějak na nic a představa, že se teď všichni začneme vypakovávat ven, se mi nezamlouvala ani trochu. Naopak jsem byla pevně rozhodnutá je udržet doma, než se vrátí Giyora ze synagogy. Procházka za ním nebyla na programu, protože zas někdo slavil Bar mitzvu. To už jsme si vyzkoušeli, že tlačit se tam někde v houfu lidí, je nesmysl. Doma jsme to v pohodě zvládli, postavili asi 10 puzzlí, 4 různý trasy pro vláčky, předváděla jsem kudlanku nábožnou z knížky (tu jedinou jsem byla ochotná, protože se hýbe pomalu) a sem tam děti něco zobly k jídlu. Giyora se vrátil v půl jedenácté a během jídla jsme co minutu poslouchali „Už jste dojedli? Tak už? Už jdeme?!“, jak nás kluci netrpělivě tahali ven. Giyora se teda sebral ještě s posledním soustem v puse s tím, že já dorazím za nimi později. Domluvili jsme se, kudy kam a zpátky, ať se bez těch telefonů nemineme, já zas pořešila stůl, nádobí a připravila dětem sváču, protože na to, aby jedly doma, byly už moc natěšený na procházku. Došla jsem je po necelý hodince na spodním hřišti v olivovém sadu a vzápětí po pozdravu se Daniel ptal, co jsem jim donesla k jídlu. S chutí se oba pustili do chaly (bílý chleba chystaný obvykle právě na šabat) s máslem i nakrájených jablek. Venku bylo krásně teplo, i když obloha nebyla úplně uklizená od mraků. Asi po hodině jsme se přesunuli zpět na hřiště pod barákem. Kočár, do kterýho jsem doufala uložit po cestě aspoň Neva, jsem táhla zbytečně. Vyšel to do kopce zpátky i s tříkolkou v ruce, jakoby vlastně nikdy v poledne spát nepotřeboval. Skočila jem domů pro míče a vrátila kočár, tříkolku, kolo a sebe do baráku, kde jsem spokojeně zasedla ke knížce. Sice mě po čase rušily dohady dětí a taťky na zahradě, ale úspěšně jsem předstírala, že to neslyším. Po celkem třech hodinách venku je Giyora dotlačil domů a z šabatové plotýnky jsme si konečně nandali ohřáté jídlo. Následně muž znaveně padnul na gauč. Nevo se nechal uložit vedle něj, ale bylo to je na oko, za pár minut byl zas na nohou nespokojený s faktem, že táta jako vážně spí. Udržela jsem je při hrách relativně v klidu celých 50 minut, kdy si Giyora vybíral zasloužený odpočinek. Pak převzal hraní s Danielem a já šla už ve čtyři koupat Neva, protože bylo jasný, že s každou další půlhodinou bude klesat jeho schopnost spolupráce.
Giyora odešel v půl páté do synagogy s tím, že rovnou po odchodu šabatu řídí na synovo školní představení přímo odtamtud. Daniel chtěl do vany hned po Nevoušovi a tak byly obě děti po koupání už 40 minut před koncem šabatu. Matoucí situace, Daniel se pokoušel odříkat požehnání, kterým se obvykle s šabatem doma po jeho vykoupání loučím a nešlo mu na rozum, že to jako nefunguje. Obešlo se to bez dramat, kluci se najedli, složili ještě jedno puzzle, společně jsme poklidili hračky a už jsem tu kouzelnou větu, kterou odděluji šabat od všedního dne, mohla říct a pustit dětem film. Neva jsem po 15 minutách přenesla do postele. Daniel vydržel a čtení pohádky na dobrou noc mě neušetřil, ale taky to zapíchl v pěkných půl osmé.
Další prima šabat za námi.
