Svátek Purim a tři dny volna ve školách a školkách, to jsme nemohli nevyužít. Protože jsme se potřebovali vrátit v pátek v poledne, místo vyhřátého jihu jsme vyrazili k necelou hodinu jízdy vzdálenému Kineretu, jak se tu říká Galilejskému jezeru, do chatové osady Noam ve vesničce Ramot. Z domova jsme se vypakovali v deset dopoledne, stavili se v supermarketu nakoupit na plánovanou večerní grilovačku a po té, co si Giyora ověřil, že cimr na nás čeká (jsme přece v Izraeli, takže co na tom, že nám rezervaci potvrdili před dvěma týdny, že jo, člověk si to radši ještě jednou ověří), jsme plni zvědavého očekávání, jaké že to s prckama bude, vyrazili směrem ke Golanským výšinám.
Když vám v Izraeli nabízí cimr, už podle ceny je jasné, že by se nemělo jednat jen o pokoj, jak význam slova v němčině Čechovi napovídá. Cimr v Izraeli je samostatně stojící objekt, na severu země obvykle roubená chatka, do angličtiny překládané jako „cabin“. Naše rodinná roubenka za 750 shekelů za noc měla obývací pokoj s plně vybaveným kuchyňským koutem, koupelnu se sprchou, malý „dětský“ pokoj a rozlehlou ložnici a velkou kruhovou jacuzzi. V obýváčku byla krbová kamna, která bychom možná použili, kdybychom se nemuseli stresovat tím, že se poblíž neustále honí naše malá dráčata, takhle přes noc topila centrální klimatizace. Podobné vybavení objektu i cena je pro cimr v Izraeli standard, stejně jako houpací síť a gril na zahradě a bazén v chatové oblasti, pečlivě uzavřený proti náhodnému vniknutí nehlídané drobotiny.
Děti kromě houpací sítě na zahradě nadchly dětské satelitní programy a samozřejmě fakt, že na dovolený maminka omezování televize moc neřeší. Venku bylo 26, ale na skok do studeného bazénu to nebylo. Smočily prstíky u nohou a ochotně souhlasily s koupelí v té super velké vaně v chatě. Napouštění vody bavilo oba, ale jak jsme pustily trysky, Nevo vzal roha. Daniela bavily i trysky a vydržel se tam plácat ještě slušnou dobu. Po západu slunce Giyora odešel do synagogy přečíst svitek Ester, jak na večer svátku Purim přikazuje Tóra, aby tak ukončil půst a mohli jsme se pustit do grilovačky. Samotná akce děti nadchla, ale maso ochutnal jen Nevo a to ještě dost neochotně.
I když kluci šli po náročným dni spát hodně pozdě, ráno Nevo strašil od šesti a Daniel vydržel o necelou hodinku déle. Giyora udělal snídani a zatímco děti pobíhaly mezi zahradou a televizí, hledali jsme, kam na výlet. Nabízenými atrakcemi v okolí byla projížďka džípem, na koni nebo sirné lázně Hamat Gader. Nic, co by si můj dvouletý citlivý benjamínek užil. Na máchání ve studených potocích je pořád zima a od procházek podél řek si chci dát po vodopádu Banias přece jen chvíli oraz. Vybrali jsme tanky. Konkrétně památník vojenského oddílu 7 na křižovatce Katsabiya. Po necelé půl hodině cesty jsme byli na místě. Rozlehlé parkoviště osázené několika různými tanky s vévodící obří Merkavou. Děti pištěly nadšením, ovšem k respekt budící Merkavě se Nevo nechtěl ani přiblížit. Na střídačku jsme s Giyorou jistili Daniela, který hodlal odzkoušet každý poklop, šroub, šroubek, cokoliv se mohlo hýbat, otevřít, posunout. Nevo nejistě obcházel okolo a pak zamířil k opodál stojícímu menšímu tanku stíněnému rostlými eukalypty. Danielovi se slézat nechtělo, ale když viděl, že Nevo leze na jinej tank, honem klusal za ním, aby mu náhodou něco neuniklo. Po hodině a půl jsme je směrovali zpátky do auta s tím, že jedeme hledat ZOO. Chai Park v Katzrin jsme našli rychle, byl to spíš takovej dvoreček než ZOO, zvířátek tam bylo o dost míň než dětí v karnevalových maskách. Oslavy svátku Purim jsou pro děti v průběhu několika dnů. Dětem jsme masky nevzali, ale nevadilo jim to, zajímala je ta zvířátka – kůzlata, jehňata, kačeny, pávi a hlavně mazlící koutek s králíkáma. Tam se Daniel upích s bílým ušákem na klíně snad na hodinu. Neva mnohem víc zajímala terária s plazy. Nebo možná ta malá princezna Elza, co tam pobíhala okolo. Každopádně děti byly spokojený a my je opět horko těžko lákali do autosedaček, abychom je cestou zpátky stihli někde nakrmit před tím, než se uloží k polednímu spánku. Nakonec se nechaly přesvědčit vyhlídkou na další čvachtání v té obří vaně v chajdě. K tomu došlo až v rámci večerní očisty, protože spaly skoro do pěti a my je pak honem vyhnali ještě na okruh po vesnici, aby se utahaly natolik, že půjdou spát aspoň před desátou. To vyšlo a my je následovali krátce po tom, co jsme si vířivku konečně zkusili taky.
Na páteční ráno jsme si snídani objednali a to na osmou. Naivně jsme doufali, že děti třeba budou ještě spát, ale prd. Zas strašily od šesti. Najezené samozřejmě byly dávno před naší snídaní a zatímco my se pokoušeli vychutnat si ty naservírované dobroty, poletovaly mezi zahradou a pohádkami na Jim Jamu. Mno a pak už jsme začali balit a v jedenáct vyráželi směr domov. Bylo to krátké, ale i tak prima. Spokojeně jsme konstatovali, že s dětma už jde přece jen leccos podniknout. Vyrazíme zas, i když příště už si pohlídáme, že místo, kam jedeme, aspoň částečně drží židovské zvyky, protože tady byl Giyora v synagoze úplně sám i na tak významný židovský svátek, kterým je Purim. A najednou nám to přišlo nějak smutný, že je ta synagoga takhle opuštěná. Přece jen se na nás proces konverze podepisuje. Každopádně pokud vám na tom nesejde, mohu útulné roubené chatky Noam ve vesničce Ramot jenom doporučit :-).
