A je to tu, pátek. Dneska už se mělo jen vařit, ale… Po včerejší akci košérování nádobí jsem doma večer vygooglila, že hrnce neprošly správnou procedurou. Protože v nich i smažíme a pečeme a nejen vaříme, košérovat uvařením ve vodě je málo. Měly se péct tak jako rošty z trouby. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že něco takového budu řešit, poklepu si na čelo. Jenže… teď mě to štve. Tolik vynaloženého úsilí na košér kuchyni a nakonec není košér?! Celé čtvrteční odpoledne jsem se tvářila, jak když mi ulítly včely, až jsem ve finále Giyorovi oznámila, že hrnce potřebujeme nové, dokud ty staré neprojdou správnou procedurou, což bude ale Bůh ví kdy. Takže po té, co jsme v deset hodin dopoledne obřadně spálili poslední zbytky chamecu v táboráku na určeném místě v Tal El, jsem vyrazila na okruh po nových hrncích a pánvičkách. Koupila na poslední chvíli pohár na víno pro proroka Eliahu a sederovou mísu na Pesah (talíř s šesti přihrádkami okolo jedné uprostřed), co nám stále ještě chyběly, protože vedle u arabů to (překvapivě, že) neměli… Nové nádobí jsme jeli společně opláchnout do mikve a potom nakoupit potraviny na večeři. Nakupovat jsme vyrazili do židovského supermarketu, kde je všechno zboží košér na Pesah, aby to bylo snažší. Nicméně jsme stejně museli kontrolovat obsah luštěnin a ještě jsme se tam orientovali hůř a pomaleji, než tam, kde nakupujeme obvykle, tak to byla jen zbytečná zajížďka.
Manžel nastoupil do kuchyně na přípravu večeře ve čtyři. Podle plánu to za dvě hodiny měl stihnout, ale vymyslel si pár experimentů nad rámec domluveného menu, čili se dostal do časového presu. A v případě, že je pod tlakem, mění se ve zbrklého uštěkaného zamračeného protivu s neustálými stížnostmi na cokoliv. Pro kterého já nikdy nemám dost empatie – cokoliv řeknu nebo udělám je vzápětí použito proti mně. Stejný scénář se mimochodem opakuje před každým šabatem, až se snad i těším, že už konečně odejde do synagogy (možná to přesně tak Bůh naplánoval). Chystal dvě polévky, tři hlavní chody a dva zeleninové saláty, navíc se v nově zorganizované kuchyni samozřejmě vůbec neorientoval, pořád se ptal, co je mléčný, co je masný, kde co najde, kam co může dát a čím co může krájet. Rozčiloval se, jak jsem mohla dát tuhle naběračku do mléčného, proč nemáme mléčnou pánev, malý masový hrnec, mléčnou obracečku, mno… Do sváteční atmosféry jsme měli daleko, tlak narůstal a bylo evidentní, že jídlo je to poslední ze seznamu úkolů, co jakž takž doufejme stihneme. Ale i s tím se tak trochu počítalo. Den předtím jsme šli spát ve tři ráno po náročném dni, kdy jsme museli obrátit kuchyň vzhůru nohama, aby přece jen někde nezůstal zapomenutý nějaký chamec – za troubou, za lednicí, v lednici, na lednici, na horních skříňkách, uvnitř skříněk, v digestoři a snad i na orchideích v okně. A od sedmi ráno jsme opět byli na nohou.
Když muž odcházel v půl sedmé do synagogy, dům byl stále částečně vzhůru nohama. A zůstal tak, dokud se nevrátil, protože já potřebovala nakrmit, vykoupat a svátečně obléknout děti i sebe. Přestože se nám je povedlo uložit k pozdnímu odpolednímu spánku, i tak na ně s blížící se osmou začínala dopadat únava. Nebo možná nedostatek pozornosti rodičů v posledních dnech. Tchýně, která nám jako jediná měla při večeři dělat společnost, přijela přesně ve chvíli, kdy se Giyora vracel ze synagogy. Zatímco ona zabavovala hašteřící se děti, my se s mužem snažili připravit stůl. Hledat až v tuhle chvíli, co má být na sederové míse, nebylo ideální, ale dřív jsme se k tomu prostě nedostali. Navíc už byl šabat, čili bez internetu, v psaných brožurkách a v paměti tchyně. A tak jsme zjistili, že nám chybí vajíčko natvrdo… Giyora navrhl dát syrové, já se jako nežid obětovala dát vejce vařit. A ještě jsem mu pak zbaštila, že k uvaření vajíčka natvrdo stačí 2 a půl minuty a dovolila ho teda po pěti a půl minutách vyndat s tím, že ta doba už určitě dávno uběhla… Měla jsem pochybnosti, ale tak on je ten šéfkuchař u nás doma, že jo. Během loupání pochopil, že natvrdo není, ovšem já o tom napůl syrovém stavu tušení neměla. Když mi pak vejce hodil oloupané usušit do ubrousku, nepředpokládala jsem, že vejce natvrdo vyžaduje jakoukoliv zvláštní péči, čili z něj vytekl řídký žloutek. „Tys to zmáčkla?!“ bafnul na mě vyčítavě muž a já měla v tu chvíli chuť vejcem hodit, nejlépe po něm. Jako další vařit nebudu, na to nemám čas ani náladu, že jsem se vůbec nevybodla i na tohle! No nic, nebudeme si to dělat horší, než to je. Rozpláclé vajíčko putuje do poslední volné přihrádky sederového talíře a dál z něj vytéká žloutek. Tohle máme, co naděláme. V devět konečně svoláváme ke stolu, oba ukrutně hladoví, děti projevující sílící známky únavy. A to ještě před jídlem musíme přelouskat pesachovou hagadu (převyprávění příběhu o vyvedení z Egypta doplněné o události související s Pesachem), což by mělo zabrat kolem hodiny minimálně… „Jejda, co se stalo vajíčku?!“ ptá se zděšeně tchýně s upřeným zrakem na neštěstí na talíři. Bublající vzteky konstatuju, že jsem ho rozmáčkla. Giyora to nějak okomentuje a mně ulítne, že je to s ním dneska náročný (spíš i něco horšího). Tchýně je myšlenkami částečně ještě u vnoučat a odvětí mi „ať nemám strach, že z toho vyroste“, v domnění, že mluvím o Danielovi. No, nevyvracím jí to, jen si pomyslím, že ve svých osmačtyřiceti z toho její syn vyroste už těžko.
Kluci se rozhlíží po stole a vůbec je nezajímá, že táta něco čte. „Já chci to vajíčko“, sápe se Nevo k sederovému talíři. Vida, aspoň někomu se zamlouvá. Ale bohužel, hochu, na to si ještě budeš muset počkat. Vysvětluju, že musíme přečíst příběh a pak se teprve může jíst. Nevo si mě podezřívavě prohlíží, asi jestli to jako myslím vážně, a Daniel, jakoby mě vůbec neslyšel, si poroučí maces a víno. Giyora se snaží rychle dočíst k části, kde se pije první ze čtyř pohárů vína. Kluci do sebe naklopí pohárek sladkého vinného nápoje a jako obvykle se dožadují přídavku. „Budou ještě tři, ale musíte si počkat“. Pár vteřin se pokouší o trpělivost, ale nedaří se. Giyora se snaží je navnadit aspoň na písničku, že si zazpíváme. Ale prý nezazpíváme, chtějí jíst. Zpíváme sami s tchýní, děti se mračí. Příběh jde úplně mimo ně, a když vidí, že táta se ve čtení nenechává zastavit, začnou se zas „bavit“ mezi sebou. Tchýně se pokouší zachraňovat situaci a zabraňovat bitkám, nicméně je brzy zřejmý, že čtení je dlouhé nejen pro děti, ale i pro ni. Já z toho taky nemám vůbec nic, i když jsem si to moc chtěla poslechnout. Je mi jasný, že to nedáme. Chci navrhnout začít jíst, že si to přečteme, až půjdou děti spát. Giyora to přemele, zastavujeme se jen u částí, kdy se konzumuje něco ze sederového talíře nebo pije víno, a před třičtvrtě na deset otevíráme hostinu. Nevo se projeví jako správný Aškenáz a s chutí slupne karbanátek gefilte fish. Daniel baští macesy, jakoby na to čekal celý rok. Hodinu po té jsme najezení, tchýně jede domů a Giyora uspat děti. Jsou přetažený a Giyora na půl mrtvej, čili co dvě minuty slyším Danielův ječák „tatíííííííí, čtiiiiiiii“, protože tatí u toho co dvě minuty usíná. Trvalo dobrou půl hodinu, než se v baráku (a tím i celém Tal El) konečně rozhostilo ticho. Zkouším louskat hagadu sama, ale brzy mi padají víčka únavou. Tak jo, to byl náš první pokus o pravý židovský Pesach. Ne zrovna perfektní, ale zvládli jsme toho určitě víc, než nezvládli. I to je přece úspěch :-).
