Nevím jak jsme se sem dostali tak rychle od začátku roku, ale jsme v půlce dubna. Utekly pesachové prázdniny a po smutném Dni holocaustu se právě blížíme k bujarým oslavám Dne nezávislosti – Izraeli je letos kulatých sedmdesát. Už pár týdnů trvá to skvělý období roku, kdy nemusíme přes noc ani topit, ani chladit. I když během dne už umí být pořádné vedro, na noc teploty klesají a otevřeným oknem proudí do ložnice svěží vzduch. Dny se prodlužují, sluníčko nabírá na síle, na zahradě dozrávají moruše, lokvát (žlutý sladký plod tvaru hrušky a velikosti švestky s třemi velkými jádry – foto pod článkem) a dokonce i pár plodů maracuji, co si to naše zdivočelé křoví dovolilo vyplodit úplně mimo sezónu. Zřejmě proto, že letos se zima vůbec nepředvedla. Maracuji už jsme se dávno chtěli zbavit, ale když teď vidím, s jakou chutí Nevo lžičkou dlabe oranžový aromatický vnitřek fialového plodu – dobře, že se to zase nestihlo :-).
Ano, pořád jsme spolu doma. Za chvilku mu bude dva a půl, mluví v plynulých větách, doma pomáhá, umí si sem tam i hrát sám a celkově je nám stále fajn. Sice poslední týdny skoro každé ráno škemrá o školku, když tam Daniel odjíždí, a i já mám často dojem, že bych ho tam moc ráda poslala, ale budeme si oba do září muset počkat na tu dotovanou státem. Ono to půjde, jde o nějaké dva měsíce do letních prázdnin, které navíc naruší svátky a dny volna, kdy budeme doma všichni. Bezmála tři tisíce šekelů na školku pro děti do tří let z rodinného rozpočtu rozhodně dát nemůžeme. Žijeme teď už z jednoho platu a vzhledem k tomu, že se mi dost výrazně kulatí břicho, delší dobu to tak zůstane. Jednak by mě pravděpodobně nikde nezaměstnali a kdyby náhodou jo, musela bych se nejpozději po půl roce mateřské hnát zpátky, abych ukázala to správné nasazení – což si myslím, že se mi teda nebude chtít. Mateřskou plánuji určitě aspoň o pár měsíců delší. Navíc vidím zásadní pozitivum v tom, že Nevo vůbec nemarodí! Pořád mám v živé paměti ty loňské záněty uší, šestou nemoc, kterou měl nechápu jak třikrát, neustále zelenou nudli, záněty v očích, ekzémy a kdo ví, co ještě, a bojím se ho do školky brát i na návštěvu.
Daniel od začátku března dochází pátky do školky u nás v Tal El. Mluví už obstojně a celkově nevykazuje žádné výrazné vývojové odchylky, čili zkoušíme přesun ze vzdálené speciální jazykové školky, kam každé ráno musí dojíždět, k nám do vesnice. Zatím to jde dobře, ale byly to díky množství prázdnin všeho všudy čtyři návštěvy, kdy se pokaždé slavily něčí narozeniny. Z toho můžeme těžko odhadnout, jestli to dobře půjde i dál, a tak jsme zažádali o možnost začlenit ho kromě pátku ještě jeden den. Pochybuji, že to místní byrokracií stihne projít do prázdnin, takže proces zřejmě bude pokračovat začátkem následujícího školního roku.
V půlce září bychom měli přivítat nového člena Erezovic klanu. Klukům přibyde další brácha a já se počtem dětí přiblížím izraelskému průměru 3,1 na jednu ženu. Průměr na chlapa jsem nenašla, ale Giyora svými celkem pěti syny určitě vyčuhuje. Dozařizování domu se tedy opět posouvá, mamád (bezpečnostní místnost) je znovu po strop plný harampádí, ze zdí v některých místnostech stále čouhají kabely osazené jen žárovkou. Chybí plánovaná sádrokartonová příčka, nějaký ten nábytek a upravená zahrada. Stejně tak chybí čas na kocoury, což zvláště zrzavý sameček Jerry dost těžce nese a každý člen rodiny jeho prahnutí po pozornosti už odnesl slušným drápancem nebo kousancem. Jo, kocourku, to jsem na tebe zvědavá, jak poneseš přítomnost dalšího chlapíka. A na nás ostatně také… :-).
