V jarním dni horkém jako v létě jsme s dětmi výletničili u jedné z říček v Galileji. Když jsme se všichni dostatečně vymáchali a vyrazili na cestu zpět, děti to krátce po odjezdu z místa zalomily. To je čas, kdy s manželem zamíříme k restauraci, necháme si naložit pořádný oběd s sebou, a když nás nijak netlačí čas, což byl právě tenhle případ, hledáme příjemné piknikové místo. Tentokrát jsme zamířili směr les Birija, kde jsem nikdy předtím nebyla. Manžel tam výletuje se studenty a přesvědčoval mě, že je tam několik pěkných míst, kde se dá dokonce zaparkovat přímo u piknikových stolů, abychom případně stále spící děti mohli sledovat během oběda. Sice jsme opravdu minuli několik skvělých plácků ve stínu borovic, ale bohužel plných. Hledali jsme tak dlouho, až se děti probudily, tak jsme se rozhodli zamířit do národního parku u Baramské synagogy. A byla to trefa do černého. Nikdo tam nebyl, čili vůbec nevadilo, že piknikový plácek o nějakých třech stolech má výrazně omezenou kapacitu. Vstup do parku nás jakožto vlastníky předplacené rodinné karty nic nestál. Děti chvilku vydržely u jídla s námi a pak se v dohledném okolí bavily po svém. Po jídle jsme vyrazili na obhlídku parku. Částečně zrekonstruovaná Baramská synagoga, z období 2. – 4. století n. l. , i o mnoho staletí novější Maronitský kostel jsou neuvěřitelně fotogenické. Děti kromě šplhání po ruinách bavilo pozorovat a plašit ještěrky, co se v klidném dni vyhřívaly na kamenech. Daniel se nechtěl hnout od kostela, dokud se nerozezní zvon. Až ho Giyora přesvědčil, že se zeptáme paní u pokladny, jestli si ho můžeme vzít domů… Prý nemůžeme a stejný v Izraeli neseženeme, protože byl vyrobený někde v Libanonu (uf, díky Bohu :-)). Když se někdy náhodou vyskytnete v horní Galileji, národní park Baram v lese Birija si určitě stojí za návštěvu.
