Přípravy na šabat jsme opět honili na poslední chvíli. Giyora proto v pátek po návratu z práce strávil tři hodiny u plotny a já zase s mláďaty, což mi nedodalo moc síly na následující dva dny, kdy jim opět patřila většina mého času. A jako obvykle jsem si říkala, že si to příště musíme líp naplánovat a nějak se vystřídat u obojího, což jsem si jistá, že běželo hlavou i Giyorovi. Před zapálením šabatových svíček jsem rozžehla baculatou ikeáckou 45 hodinovou svíci, která nám měla zajistit možnost předání ohně na plotnu po skončení šabatu, na svátek Šavuot. Na rozdíl od šabatu se o svátku smí oheň alespoň „přesunout“. Vařit jsme sice nic neplánovali, ale tak i ohřívat je snazší na sporáku než šabatovém platu. Po delší době měla dorazit tchýně, prý pátek odpoledne. V předvečer šabatu se nechala slyšet, že jí to vyjde na sedmou. Upozornila jsem ji, že v té době už budu vyřízené děti bez poledního spánku tlačit do hajan, a tak se chystala to stihnout prý aspoň na třičtvrtě na sedm. Přijela v půl osmé, když děti už napůl klimbaly, což jsem tak trochu čekala. Časové odhady nejsou její silná stránka, ale to je v Izraeli hodně běžná záležitost. Tentokrát jim aspoň necpala nášup sladkostí pořízených cestou na benzínce rovnou pod nos. Uspávání to narušilo jen z poloviny – Daniel odpadl za pět minut, ale Neva zjevení babičky drželo vzhůru ještě dalších 20 minut potom. I tak zbyl krátký čas na dopřipravení salátů a přichystání šabatového stolu, než se Giyora vrátil ze synagogy. K jídlu jsme zasedali v půl desáté, ve stejnou chvilku, kdy se u nás už nečekaně objevili také oba Giyorovi dospěláci. Večeře byla přesně podle místních standardů – bohatá, chutná, s živou, veselou konverzací a s častým doprovodem hlasitého až burácejícího smíchu.
Sobotní budíček si děti naplánovaly před šestou. Vstal s nimi Giyora, ale kravál za dveřmi mě vytáhl z postele už čtvrt hodiny po nich. V osm se muž odporoučel do synagogy a já s dětmi jsem ho o dvě hodiny později následovala. Cestou jsme se připojili k Shuvě a její početné drobotině. Bylo vedro na padnutí, ale protože jsme věděly, že nás čeká ještě další den s téměř neomezenou společností dětí, využily jsme i tuhle příležitost se s nimi „provětrat“. Ze synagogy jsme šli všichni rovnou k nim na dohodnutý sobotní oběd. Zatímco tatínkové úspěšně šéfovali prcky, Shuva chystala saláty a já si s příležitostným přiskočením s něčím na pomoc užívala posezení v klimatizované místnosti. Odcházeli jsme kolem půl třetí s nadějí domácího odpočinku. Hodinu spánku si prioritně vysloužil Giyora, protože ho čekala dlouhá noc. Nevo se k němu po půl hodině přidal, navzdory mé snaze ho už udržet vzhůru až do večera. Za dalších půl hodiny jsem budila Giyoru, ať se jde věnovat Danielovi a já zaujmula aspoň na pár desítek minut pozici vedle Neva. Na večer Giyora odešel do synagogy jako obvykle a když se ve čtvrt na devět vrátil, Nevo samozřejmě ještě strašil. Hodinu na to mě budil rozespalý Giyora, který to při čekání na mě v obýváku na gauči taky zalomil. Vypotácela jsem se z ložnice, najedli jsme se a ve čtvrt na jedenáct si šel Giyora znovu na hodinu lehnout. Já mezitím pořešila nádobí, dala si sprchu a vzbudila ho, že už má jít.
Čekala ho premiérová zkušenost, celonoční modlení v synagoze. Tak jsme si to teda představovali, když nám na kurzu vysvětlovali, že jakožto oprava hříchu izraelského lidu, kdy po 49 dnech napjatého čekání na Tóru v den jejího obdržení vlastně zaspali, se v den svátku Šavuot nemá jít spát, ale studovat celou noc v synagoze. Čtení ani modlení se ale nekonalo a na předpokládané příležitostné klimbání ani nepřišly myšlenky. Vrátil se ráno před sedmou celý rozzářený, nadšený a kupodivu i dost plný energie na to, aby se ještě hodinu a půl věnoval dětem. Prý celou noc s rabínem a dalšími asi 12 chlapy diskutovali o Tóře a skrytých poselstvích v ní a bylo to extrémně zajímavé. Působil, že jeho úcta k judaismu a hlavně k našemu rabínovi stoupla o dalších aspoň 200 procent. Až jsem mu to záviděla.
V půl deváté jsem vypadla s dětmi ven na hřiště, kde jsme měly domluvený sraz se Shuvou. Opět vedro na padnutí, líně jsme seděly na umělém trávníku zastíněného hřišťátka a přemýšlely, jak to tam aspoň dvě hodiny přežit, aby chlapi něco naspali. Děti kupodivu nebitkařily a ani v jiných směrech moc nevyžadovaly asistenci, ale stejně jsme od půl desáté začaly skoro počítat minuty, kdy už to budeme moct zabalit. A přesně v tu chvíli nám Bůh seslal příjemný vánek. Nebo zrovna zázračně začalo foukat, vyberte si ;). A taky se k nám připojil soused s roční dcerou, což bylo zpestření pro nás i děti, a my tak snadno přestály skoro další hodinu. Giyoru jsme budili v půl jedenácté. Zbytek dne jsme trávili víceméně odpočinkově, za dohledování kluků plácajících se v bazénku. Do postele jsme je pak večer nahnali ve stejnou dobu, kdy Giyora odcházel znovu do synagogy. Čtyři knížky na dobrou noc jsem si brala zbytečně. Daniel usnul dřív, než jsem stihla otevřít první a Nevo asi po první stránce. Mně zbyla krásná hodina a půl na čtení. Konečně jsem se po více než půl roce prokousala Pěti knihami Mojžíšovými a pustila se do Proroků, což je neporovnatelně stravitelnější. Začetla jsem se tak, že mě od knížky zvedl až Giyora nějakých 20 minut po odchodu svátku. No vida, třeba mi ten Starý zákon nakonec ani nebude trvat roky.