Když už jsme si zvykli na šabaty doma, maximálně tak odskočit na pár hodin naproti k rabínovi, přišla další výzva. Organizace Ami, která zaštiťuje kurz gijuru, nám naplánovala šabat pro konvertity. Účast povinná, žádný důvod pro omluvení se z akce není akceptovatelný a kdo se nedostaví, má zásadní problém u závěrečného testu. Prostě jedna z nutných akcí, kterou každý konvertujcí musí absolvovat. Program šabatu:
Pátek:
18:00 – 19:00 – předávka pokojů a sraz na kávičku a koláček
19:00 – 20:45 – zapálení šabatových svíček a mentorovaná modlitba v synagoze (Aravit)
20:45 – 22:00 – společná hostina v jídelní místnosti kibutzu
22:00 – ? diskuze
Sobota:
7:00 – 8:00 kávička a koláčky
8:00 – 10:30 mentorovaná modlitba v synagoze (Šacharit)
10:30 – 10:45 občerstvení
10:55 – 11:55 přednáška
12:00 – 13:00 druhá hostina
13:00 – 14:00 přednáška
14:00 – 17:00 polední klid
17:00 – 19:00 mentorovaná modlitba v synagoze (Mincha)
19:00 – 20:00 třetí hostina
20:00 – 20:20 modlitba v synagoze (Aravit)
20:33 havdala (obřad ukončení šabatu) a odjezd
Je evidentní, že se zdaleka nejedná o program odpovídající potřebám našich energických potomků. A ostatně ani místo – internát Neve Dkalim v kibutzu Nitzan na jihu Izraele mezi Ashdodem a Askelonem, čili kousek od neklidné Gazy, asi dvě hodiny cesty od nás z Tal El. Ubytování zajištěné v pokojích, které studenti na prázdniny opustili. Kromě naší třídy tam mělo být ještě dalších 5 z různých měst z centra a severu Izraele, plus jeden učitel (rabín nebo rabínka) z každé třídy, samozřejmě s obvykle početnou rodinkou. Celkově kolem 200 lidí tipuju.
Předpokládali jsme, že to bude trochu horor, minimálně pro nás. A snažili se vymyslet, jak z toho vybruslit tak, aby to horor nebyl taky pro kluky a pro ostatní účastníky kurzu. Předšabatový stres nás neminul, i když jsme tentokrát nemuseli nic chystat v domě. Stačilo balení na poslední chvíli, unavené děti před poledním spánkem a Giyorův tlak na „včasný“ odjezd z domu. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo s půl hodinovým zpožděním proti jeho plánu, ale stejně jsme podle waze měli dorazit s hysterickým dvouhodinovým předstihem. Obě děti odpadly do pěti minut, čili jsme se stavili u první benzínky na zasloužené posilňovací kafe.
Na místo jsme dorazili v pět a od půl šesté jsme organizovali nás i pokoj na šabat. Bylo nutné popřesouvat postele, proběhnout sprchami a převlíct se do svátečního. Tak tak jsme to zvládli do sedmi na to kafe, koláče už byly snědený. Mentorovanou modlitbu a jedinečnou možnost být v synagoze v přítomnosti mnoha dalších bab a ne sama, jsem šla využít já, jak jsme se dopředu dohodli. Giyora to stejně zná skoro zpaměti, tak mohl dávat pozor na kluky. Ti si celkem hezky hrály v prostorné aule před vstupem do synagogy, která se díky přítomnosti mnoha dětí různých věkových kategorií tak trochu proměnila v hernu. Drobci poměrně volně courali do synagogy navštěvovat modlící rodiče, pobíhali po stranách, hráli si na židlích a občas dělali dost rušivý rámus, ale zdálo se, že tenhle element k modlení běžně patří.
Také jsme přijeli vybavení hromadou nových her, co jsem v týdnu speciálně pro tuhle akci pořídila v naději, že tím kluky aspoň na nějakou dobu zabavíme. Šlo to, ale než jsme po modlitbě usedali k večeři, byli už na absolutním pokraji sil. Což znamená všechno možný kromě toho, že by v klidu seděli u jídla. Giyora je po předkrmech odvedl na pokoj a já ho krátce na to přišla vystřídat. Ochotně a odpovědně totiž splnil požadavek naší drahé učitelky Revital a připravil si „davar Tóra k parašat šavua“, čili povídání k odstavci z Tóry čteného právě na tento šabat. Nakonec ale jeho chvíli slávy odložili na druhý den, protože pořadatelé poněkud protáhli své projevy. Děti spaly už ve chvíli, kdy jsem dorazila. Giyora se pak ještě jednou vrátil na pokoj s talířem druhého chodu pro mě a zas klusal zpět k diskutující skupině. Přišel někdy před půlnocí, těsně před tím, než jsem se odporoučela spát. Ještě než jsem úplně odpadla, přemítala jsem si v hlavě těch pět dlouhých náročných hodin, co jsme tam s dětmi strávili, a přemýšlela, jak jich s nimi na tomhle místě dáme zítra třikrát tolik…